,
To je velice těžká otázka. Pokud člověk ctí určité zásady, měl by je dodržovat především sám jako první i když jistě se může mýlit nebo v slabosti zlyhat, ale ví o tom a je mu to líto. Pokud tyto zásady dodržuje u sebe a byla mu dána autorita (například učitelé, rodiče, řeč byla i o manželích vůči manželkám) může to co dodržuje sám žádat i po těch vůči komu autoritu má. Jsou i situace, kdy by mohl učinit nějaký čin ale neudělá ho z titulu svého svědomí.
Například moje kamarádka, bývalá zdravotní sestra věřící odmítla píchnout postkoitální injekci dívce protože se to příčilo jejímu svědomí. Je to již souzení druhého? Svým způsobem ano, protože dala jasně najevo že nesouhlasí s tímto činem. Jistě dál její autorita nesahala a tudíž nemohla zabránit aby si tu injekci dívka nepíchla od někoho jiného. Takže je to i o autoritě či možnostech které v daný moment máme. Nedává smysl ale někoho oprskávat a ohrňovat nad ním nos, když stejně nejsme pro něj autoritou a spíše naopak to co činíme je v jeho očích blbost. Pak nedává smysl někoho "napravovat" když dotyčný nás má jak se říká v paži. nejsme pro něj autorita.
