Rozcestník >> Náboženství >> Sekty

Asi 1975. Možná byly i jiné roky.

tak snad to manžel zvládl.
Můj nejstarší se taky stará o všechno. VAří, uklízí, vodí děti do školy, učí se s nimi a chodí na schůzky a vydělává peníze. Přesto je máma důležitá, děti potřebují mámu. Dává jim pocit jistoty, že mají oba rodiče. I když je třeba máma divná a třeba patří k sektě nebo má nějakou psychickou poruchu. Děti to dokáží zpracovat, akceptovat že mama je jiná. Jsou rádi že existuje.

Ty děti to fakt zvládly. Posledních asi 8 let "tetička" už nevycházela z domu a asi 4 roky byla úplně upoutána na lůžko, staral se o ni syn a snacha, mladší dcera jim jezdila pomáhat o víkendech. Ta starší dcera zemřela asi před deseti lety na rakovinu....

ty lidské konce jsou hrozné. Pořád to zpracovávám a snažím se pochopit proč je to tak příšerné a zda se to dá nějak "učesat" aby lidé kolem nebyli úplně zničeni. Zatím jsem na nic nepřišla.

tak jsem si projela několik článků Jak důstojně umřít a je zajímavé, že každý píše o tom jak ulehčit smrt umírajícímu a jak je to fajn umřít doma, ale není tam nic o tom Jak se s tím má vypořádat ten co o umírajícího pečuje. Co jako s ním...jsem zaskočena tím, že je hodně lidí kteří se úplně zničí péčí o nějakého umírajícího který už dávno měl být pryč a oni ho furt obskakují až nakonec dostanu nějakou hroznou nemoc a zemřou dříve než ten o kterého se starali.
O tom se moc nepíše jak je to strašné pečovat o někoho, kdo je ve svém stáří a nemohoucnosti neskutečně sobecký a sebestředný. Protože mu nic jiného nezbývá. Leda umřít.

a zapomeňte na to co píšu, furt si řeším nějaké vnitřní démony :-))

Ou jé...

V tom nejsi sama....

Já vím, je hodne takových. Ale teprve teď jsem si to uvědomila a žasnu nad sílou a statečností jiných. A uvědomuji si vlastní slabost. Ukňouranost a když je toho moc, tak se kopnu do zadku a je to lepší :-)

Houbelec a ne ukňouranost!
Na to MÁŠ PRÁVO!
Máš právo být unavená a že na tebe útočí kdejaké myšlenky! Tvoje tělo a mysl má za sebou těžké dny a teď se s tím vyrovnává, odpočívá, nervová spojení v mozku, která byla drasticky pod kontrolou si dovolila se trochu rozplést a rozletět
Nic si z toho nedělej, to všechno je úplně normální a máš na to právo!!! Klidně nech ty myšlenky plynout - ale nenech se tím zdeptat!! Ono to přejde... ty myšlenky jsou jako ptáci - nech je nad hlavou létat ale kdyby si chtěly ve tvých vlasech udělat hnízdo, tak je vyžeň!!
(Vím, o čem mluvím....)

Snažím se to vychodit. A díky moc. :-)

Když na mne lezou blbé myšlenky tak je chvíli nechám ale pak mudruju, jak se jich zbavit - prostě - musím vymyslet, CO PROVEDU. Něco, co zvládnu - a - co někomu udělá radost. Letošní leden je obzvlášť protivný, jsem nachcípaná, spadla jsem ze schodů takže i potlučená (a před chvílí jsem z nich spadla zase ale tentokrát šikovněji ) ta smutná výročí - a - já vylezu tak akorát k popelnici a zpátky. Naražené ruce bollí, špatně se mně píše.... začala na mne vyskakovat jakási reklama na doručování květin. Tak si říkám: aspoň se podívej jak vypadá 100 růží.... tak jsem na to mrkla a za pár dnů zase a zjistila jsem, že se tam mění nabídka i cena tak jsem sse na to soustředila pár dnů mně to zabralo a "ulovila" jsem dobré ceny plus doprava zdarma a poslala anonymně těm, kdo mně nejvíc v životě pomohli....ještě ne všem - Valentýn zamíchal ceny - ale příští týden to zase poletí dolů a já ještě nějaké ty "dloužky" mám. Ty dotyčné si nikdy nic nevezmou, nemám jak jim oplatit ale tohle udělalo radost"

Ty máš i chytré myšlenky ?

No prosím tě kde ty jsi vzala dluhy ? A já si říkala co to ? A ty jsi upadla na hlavu ?

Ty dluhy nejsou finanční. Jsou to dluhy, které se těžko splácejí . hlavně proto, že ten dlužník si není žádného dluhu vědom.... makačka na bednu, že?
Ale to neřeš.

né..to já nebudu řešit jak má někdo démony v palici to je na psychiatra.
.

..to z tebe leze ta nedobrota,zloba.

bych se zeptal, jaké konkrétní formy jsou ti démoni

Pořád mi něco hlodá v hlavě. že jsem mohla víc, a jestli jsem to neměla udělat jinak etc....

Já jsem měla naprosto úžasného strýčka, bratra mého tatínka. Tatínek byl tak trochu rapl (mám po kom být), schopný chlap, dokázal se postarat o rodinu a ještě další spoustu lidí ale když ha někdo naštval, bylo zle. A byl netrpělivý. Nedovedla jsem si představit, že jednou bude starý, nemohoucí, odkázaný na druhé. To se stalo jenom na pár dnů, po druhé mrtvici zemřel. Strýček - to bylo něco jiného. Byl sice pomalejší, ne tak akční ale o to hodnější. Milý a trpělivý. A přišel plicní infarkt a upoutal jej na lůžko. Starala se o něj manželka a vnuk, s pomocí Charity. Rok. A strýček se měnil. Každým dnem byl horší a horší, vstával z postele a utíkal jim - pár kroků a upadl, víc nezvládl! Vnuk je sice silný ale někdy musel zavolat sousedy, v horším případě i měšťáky. A nadával jim. Ošklivě. Sprostě. Neuvěřitelné! Po roce se uvolnilo místo v domově důchodců, tam dožíval ještě něco přes půl roku, než dostal další infarkt a zemřel. Když za ním přišel někdo na návštěvu, byl milý (i doma) ale jak zůstal se svými, tak je tyranizoval. V domově si na ošetřovatelky netroufal ale když přišla jeho manželka sama, tak to odnesla těžce! Křičel na ni... ach jo. Že se někomu takhle změní osobnost bych nevěřila kdybych to nezažila...

klasika dát mu párkrát přes hubu a nemazlit se s ním tak. Ode mě by dostal školení, jak se chovat. Jenže za to si můžou ti, co se o něj starají. Extrémní přiklad korektnosti bych viděl ve větě:
" Strejdo chceš rovnou dostat přes hubu, nebo budeš v klidu a já tě přebalím.

To uvidíš, až to přijde. Já to mám teď s dcerou, má určité problémy, už to bylo moc na všechny členy domácnosti. Teď je v nemocnici, už dva týdny, a zase špatně snáším to odloučení.

Jo - to muselo jít asi o rok 1975 (?) protože s těmi dětmi jsem to prožívala něco kolem dvou let . to byla fakt hrůza - 1972-76 jsem byla na střední škole a nějak v té době měl být ten Armagedon. Nic se nestalo a "tetička Jarka" vystřízlivěla, s manželem dostavěli barák a nastěhovali se do nového. Ale "strýc Toník" byl tak sedřený a unaveny, vypadal na devadesát a zemřel brzy po padesátce. "Tetička Jarka" se vrátila "k evangelíkům", nikdo jí nic nevyčítal ani nepřipomínal, zemřela v roce 2025, bylo jí 88 let.

Tak to je dobře, že se vrátila do církve a ostatní ji vzali zase mezi sebe. Hlavně, že se dlouho netrápila kvůli tomu, že věřila takovým bludum,že přijde konec. Z toho musela být dost vedle, když se v roce 1975 nic nestalo.

Ona se tím trápila v letech před smrtí, když zůstala ležet v posteli a už nezvládala se o sebe postarat. Že byla na manžela a děti tak zlá. Já jsem se za ní občas zastavila a vždycky bylo těžké odvést její mysl od těch vzpomínek. Nebyli jsme příbuzní ale "na dědině" býval každý soused "strýček" a sousedka "tetička" (a babička "stařenka"), na nějaké "Paní" se nehrálo. Teď je to jiné.... ta "tetička Jarka" byla spolužačka mojí maminky, kamarádily spolu, takže to bylo o to víc horší....

Možná teď řeknu něco blbě...všimla jsme si že vetšinou takoví ti sektáři a zanícení věřící či prosazovatele nějakého názoru jsou hodně sebestřední lidé. I to dělání dobrých skutků a "chtění být ti dobří" vztahují na sebe a v důsledku i skrze pocity viny vztahují všecko na sebe. Jak byli špatní a co provedli, a zda jim odpustí a že nejsou dostatečně dobří .... všecko vztahují na sebe jako černá díra a tím vysávají ostatní, kteří dělají a starají se aby vše běželo a nemají na takové věci vůbec čas. Tedy taková ta dobrota a jak vás mám všechny rád je nakonec jen způsob jak se udělat ve svých očích snesitelný.
NO takové mám teď myšlenky. Jak si uspořádat svoje nitro tak, abych nebyla závislá na pozornosti druhých. Abych snesla kritiku, neúspěch a dokázala být silnější...neh­routila se z toho že něco nemůžu, nedokážu, či nechci udělat (pro druhé). Abych nebyla hodný a milý pokrytec.

Jinými slovy: ty máš strach, že zvizitorovatíš

tak toho se neboj, to se ti nestane - máš jinou povahu a tahle "otravná dobrota" ti není vlastní

mám doma manžela, který mě pokaždé probere když začnu být dobroser :-) ale mám to v sobě vychováno, těžko se toho zbavuji. Tedy ve smyslu najít správnou míru a nic nepřehánět ani na jednu a ani na druhou stranu.

a mít smysl pro humor, jako máš ty. To je dar z nebes.

Občas mně nic jiného než udělat si z problémů legraci nezbývá - jinak jsem po tátovi "rapl" a razdva někomu vyliskám ale ten smysl pro humor mám po něm také.
A vlastně i po mamince. Jenže u ní se naplno projevil až po tatínkově smrti. To jsme se pak všichni začali divit, čeho je "naše maminka" schopna. Vedle manžela zanikala.
Když jsem si před šesti lety "našla" toho "svého Pavla", bylo mně 63 a jemu 71 let. Moje maminka hodně těžko nesla že jsem zůstala sama a tak jsem jí Pavla přivezla hodně brzy ukázat. Maminka se do něho zamilovala jako já na první pohled (ona uměla odhadnout lidi) a po chvíli, co si s ním povídala, začala být tak nějak naměko. Viděla jsem slzičku v koutku jejích očí a chtěla jsem situaci nějak odlehčit, tak říká: "Maminko, ale nemusíš mět strach, že zasej budeš muset hlídat vnoučata!!! My jsme se s Pavlem dohodli, že už nebudeme mít děti!"
A čekala jsem, že se maminka oprávněně naštve, že si z ní dělám legraci a bude po slzičkách.
Jenže ona nás doběhla.
Střídavě si nás přeměřila přísným pohledem (slzičky zmizely) a přísně se na nás obořila: "No - a - néni to ŠKODA?"
S takovými předky prostě ten smysl pro humor mít musím

A Ty buď vděčna za manžela, který tě "stáhne na zem" když "začneš lítat".
Já to takhle mám až teď, na stáří, s Pavlem a je to fajn.

To je super. Podobně jako tvoje maminka reaguji i já na manželovy vtípky a on si myslí že jim nerozumím :-) musím mu říct: To byl vtííííp :-)) on si myslí že jsem zcela bez smyslu pro humor, protože se nesměji podesátí či popadesáté stejným vtipům či průpovídkám

Idiot je ten co věří něčemu na základě falešný výkladů z falšované Bible. Tetička byla asi dost povrchní, naivní a hloupá.