ty lidské konce jsou hrozné. Pořád to zpracovávám a snažím se pochopit proč je to tak příšerné a zda se to dá nějak "učesat" aby lidé kolem nebyli úplně zničeni. Zatím jsem na nic nepřišla.
tak jsem si projela několik článků Jak důstojně umřít a je
zajímavé, že každý píše o tom jak ulehčit smrt umírajícímu a jak je
to fajn umřít doma, ale není tam nic o tom Jak se s tím má vypořádat ten
co o umírajícího pečuje. Co jako s ním...jsem zaskočena tím, že je
hodně lidí kteří se úplně zničí péčí o nějakého umírajícího
který už dávno měl být pryč a oni ho furt obskakují až nakonec dostanu
nějakou hroznou nemoc a zemřou dříve než ten o kterého se starali.
O tom se moc nepíše jak je to strašné pečovat o někoho, kdo je ve svém
stáří a nemohoucnosti neskutečně sobecký a sebestředný. Protože mu nic
jiného nezbývá. Leda umřít.
Já vím, je hodne takových. Ale teprve teď jsem si to uvědomila a žasnu nad sílou a statečností jiných. A uvědomuji si vlastní slabost. Ukňouranost a když je toho moc, tak se kopnu do zadku a je to lepší :-)
Houbelec a ne ukňouranost!
Na to MÁŠ PRÁVO!
Máš právo být unavená a že na tebe útočí kdejaké myšlenky! Tvoje
tělo a mysl má za sebou těžké dny a teď se s tím vyrovnává,
odpočívá, nervová spojení v mozku, která byla drasticky pod kontrolou si
dovolila se trochu rozplést 
a rozletět
Nic si z toho nedělej, to všechno je úplně normální a máš na to
právo!!! Klidně nech ty myšlenky plynout - ale nenech se tím zdeptat!! Ono
to přejde... ty myšlenky jsou jako ptáci - nech je nad hlavou létat ale
kdyby si chtěly ve tvých vlasech udělat hnízdo, tak je vyžeň!!
(Vím, o čem mluvím....)
Když na mne lezou blbé myšlenky tak je chvíli nechám ale pak mudruju,
jak se jich zbavit - prostě - musím vymyslet, CO PROVEDU. Něco, co zvládnu -
a - co někomu udělá radost. Letošní leden je obzvlášť protivný, jsem
nachcípaná, spadla jsem ze schodů takže i potlučená (a před chvílí jsem
z nich spadla zase ale tentokrát šikovněji 
) ta smutná výročí - a - já vylezu tak akorát k
popelnici a zpátky. Naražené ruce bollí, špatně se mně píše.... začala
na mne vyskakovat jakási reklama na doručování květin. Tak si říkám:
aspoň se podívej jak vypadá 100 růží.... tak jsem na to mrkla a za pár
dnů zase a zjistila jsem, že se tam mění nabídka i cena tak jsem sse na to soustředila pár dnů mně to zabralo a "ulovila" jsem dobré ceny plus doprava
zdarma a poslala anonymně těm, kdo mně nejvíc
v životě pomohli....ještě ne všem - Valentýn zamíchal ceny - ale
příští týden to zase poletí dolů a já ještě nějaké ty "dloužky" mám.
Ty dotyčné si nikdy nic nevezmou, nemám jak jim oplatit 
ale tohle udělalo radost"
No prosím tě kde ty jsi vzala dluhy ? A já si říkala co to ? A ty jsi upadla na hlavu ?
Ty dluhy nejsou finanční. Jsou to dluhy, které se těžko splácejí .
hlavně proto, že ten dlužník si není žádného dluhu vědom.... makačka
na bednu, že?
Ale to neřeš. 
né..to já nebudu řešit jak má někdo démony v palici to je na
psychiatra. 
.
Pořád mi něco hlodá v hlavě. že jsem mohla víc, a jestli jsem to neměla udělat jinak etc....
Já jsem měla naprosto úžasného strýčka, bratra mého tatínka. Tatínek byl tak trochu rapl (mám po kom být), schopný chlap, dokázal se postarat o rodinu a ještě další spoustu lidí ale když ha někdo naštval, bylo zle. A byl netrpělivý. Nedovedla jsem si představit, že jednou bude starý, nemohoucí, odkázaný na druhé. To se stalo jenom na pár dnů, po druhé mrtvici zemřel. Strýček - to bylo něco jiného. Byl sice pomalejší, ne tak akční ale o to hodnější. Milý a trpělivý. A přišel plicní infarkt a upoutal jej na lůžko. Starala se o něj manželka a vnuk, s pomocí Charity. Rok. A strýček se měnil. Každým dnem byl horší a horší, vstával z postele a utíkal jim - pár kroků a upadl, víc nezvládl! Vnuk je sice silný ale někdy musel zavolat sousedy, v horším případě i měšťáky. A nadával jim. Ošklivě. Sprostě. Neuvěřitelné! Po roce se uvolnilo místo v domově důchodců, tam dožíval ještě něco přes půl roku, než dostal další infarkt a zemřel. Když za ním přišel někdo na návštěvu, byl milý (i doma) ale jak zůstal se svými, tak je tyranizoval. V domově si na ošetřovatelky netroufal ale když přišla jeho manželka sama, tak to odnesla těžce! Křičel na ni... ach jo. Že se někomu takhle změní osobnost bych nevěřila kdybych to nezažila...
klasika dát mu párkrát přes hubu a nemazlit se s ním tak. Ode mě by
dostal školení, jak se chovat. Jenže za to si můžou ti, co se o něj
starají. Extrémní přiklad korektnosti bych viděl ve větě:
" Strejdo chceš rovnou dostat přes hubu, nebo budeš v klidu a já tě
přebalím. 
To uvidíš, až to přijde. Já to mám teď s dcerou, má určité problémy, už to bylo moc na všechny členy domácnosti. Teď je v nemocnici, už dva týdny, a zase špatně snáším to odloučení.
1
1
2
