Já jsem měla naprosto úžasného strýčka, bratra mého tatínka.
Tatínek byl tak trochu rapl (mám po kom být), schopný chlap, dokázal se
postarat o rodinu a ještě další spoustu lidí ale když ha někdo naštval,
bylo zle. A byl netrpělivý. Nedovedla jsem si představit, že jednou bude
starý, nemohoucí, odkázaný na druhé. To se stalo jenom na pár dnů, po
druhé mrtvici zemřel. Strýček - to bylo něco jiného. Byl sice pomalejší,
ne tak akční ale o to hodnější. Milý a trpělivý. A přišel plicní
infarkt a upoutal jej na lůžko. Starala se o něj manželka a vnuk, s pomocí
Charity. Rok. A strýček se měnil. Každým dnem byl horší a horší,
vstával z postele a utíkal jim - pár kroků a upadl, víc nezvládl! Vnuk je
sice silný ale někdy musel zavolat sousedy, v horším případě i
měšťáky. A nadával jim. Ošklivě. Sprostě. Neuvěřitelné! Po roce se
uvolnilo místo v domově důchodců, tam dožíval ještě něco přes půl
roku, než dostal další infarkt a zemřel. Když za ním přišel někdo na
návštěvu, byl milý (i doma) ale jak zůstal se svými, tak je tyranizoval. V
domově si na ošetřovatelky netroufal ale když přišla jeho manželka sama,
tak to odnesla těžce! Křičel na ni... ach jo. Že se někomu takhle změní
osobnost bych nevěřila kdybych to nezažila...