Jinými slovy: ty máš strach, že
zvizitorovatíš
tak toho se neboj, to se ti nestane - máš jinou povahu a tahle "otravná dobrota" ti není vlastní
mám doma manžela, který mě pokaždé probere když začnu být dobroser :-) ale mám to v sobě vychováno, těžko se toho zbavuji. Tedy ve smyslu najít správnou míru a nic nepřehánět ani na jednu a ani na druhou stranu.
a mít smysl pro humor, jako máš ty. To je dar z nebes.
Občas mně nic jiného než udělat si z
problémů legraci nezbývá - jinak jsem po tátovi "rapl" a razdva někomu
vyliskám ale ten smysl pro humor mám po něm
také.
A vlastně i po mamince. Jenže u ní se naplno projevil až po tatínkově
smrti. To jsme se pak všichni začali divit, čeho je "naše maminka" schopna.
Vedle manžela zanikala.
Když jsem si před šesti lety "našla" toho "svého Pavla", bylo mně 63 a
jemu 71 let. Moje maminka hodně těžko nesla že jsem zůstala sama a tak jsem
jí Pavla přivezla hodně brzy ukázat. Maminka se do něho zamilovala jako já
na první pohled (ona uměla odhadnout lidi) a po chvíli,
co si s ním povídala, začala být tak nějak naměko. Viděla jsem slzičku v
koutku jejích očí a chtěla jsem situaci nějak odlehčit, tak říká:
"Maminko, ale nemusíš mět strach, že zasej budeš muset hlídat vnoučata!!!
My jsme se s Pavlem dohodli, že už nebudeme mít děti!"
A čekala jsem, že se maminka oprávněně naštve, že si z ní dělám
legraci a bude po slzičkách.
Jenže ona nás doběhla.
Střídavě si nás přeměřila přísným pohledem (slzičky zmizely) a
přísně se na nás obořila: "No - a - néni to ŠKODA?"
S takovými předky prostě ten smysl pro humor mít musím
A Ty buď vděčna za manžela, který tě "stáhne na zem" když "začneš
lítat".
Já to takhle mám až teď, na stáří, s Pavlem a je to fajn.
To je super. Podobně jako tvoje maminka reaguji i já na manželovy vtípky a on si myslí že jim nerozumím :-) musím mu říct: To byl vtííííp :-)) on si myslí že jsem zcela bez smyslu pro humor, protože se nesměji podesátí či popadesáté stejným vtipům či průpovídkám
1