Ve 12. století, v období vrcholného feudalismu, platila zásada, že veškerá půda v zemi patří panovníkovi (knížeti či králi). Ten byl jejím vrchním vlastníkem.

Panovník však půdu dále rozděloval dvěma hlavním skupinám:

Šlechtě: Za věrné služby a vojenskou pomoc získávali šlechtici půdu do držení (původně jako výsluhu, později dědičně). Tím se tvořila pozemková aristokracie.

Církvi: Panovníci i šlechta darovali rozsáhlé pozemky klášterům a biskupstvím, aby si zajistili náboženskou podporu a spásu duše. Církev se tak stala jedním z největších vlastníků půdy.

Poddaní (rolníci), kteří na půdě fyzicky pracovali, ji v tomto období nevlastnili. Měli ji pouze v nájmu, za což museli svým pánům odvádět dávky (v naturáliích nebo penězích) a vykonávat robotu.