Ve 12. století, v období vrcholného feudalismu, platila zásada, že veškerá půda v zemi patří panovníkovi (knížeti či králi). Ten byl jejím vrchním vlastníkem.
Panovník však půdu dále rozděloval dvěma hlavním skupinám:
Šlechtě: Za věrné služby a vojenskou pomoc získávali šlechtici půdu do držení (původně jako výsluhu, později dědičně). Tím se tvořila pozemková aristokracie.
Církvi: Panovníci i šlechta darovali rozsáhlé pozemky klášterům a biskupstvím, aby si zajistili náboženskou podporu a spásu duše. Církev se tak stala jedním z největších vlastníků půdy.
Poddaní (rolníci), kteří na půdě fyzicky pracovali, ji v tomto období nevlastnili. Měli ji pouze v nájmu, za což museli svým pánům odvádět dávky (v naturáliích nebo penězích) a vykonávat robotu.
1
1
Bylo potřeba dohlédnout, aby lidé
měli co jíst STÁLE, ne jenom v době sklizně! Blbci, kteří by všechno
sežrali hned po sklizni byli, jsou a budou stále - vždyť kolik lidí dnes
nevyjde s výplatou do další výplaty 
natož kdyby si měli jídlo rozplánovat
na celý rok! Kolik lidí i dnes musí mít nad sebou zaměstnavatele, protože
bez něj nejsou schopni si sami na živobytí vydělat! 
1
1