Svatost mistra Jana Husa i svatost Jeronýma Pražského -- vyznavačů Pravdy Boží, svatého Pravoslaví a pravé Církve Kristovy -- byla v minulosti již mnohými pravoslavnými křesťany (včetně pravoslavných biskupů a duchovních) skutečně ctěna -- od starých dob až k dnešku. Svatost Husova byla ostatně vyznána i mučedníkem Jeronýmem před smrtí. Jeroným byl stejně jako Jan Hus ihned po své smrti národem spontánně prohlášen za svatého. Jeronýmovo jméno začalo být po jeho umučení uváděno spolu s Husovým v kalendářích mezi jmény světců, k jeho poctě byly skládány kollekty (tropary) a byly konány bohoslužby na jeho památku. Mistr Jan i Jeroným tak již vlastně byli svatořečeni svým lidem -- a to jak ve své době, kdy se hned po jejich mučednictví již přidávalo k jejich jménu slovo „svatý“, tak i nespočetnými zástupy pozdějších českých vyznavačů Pravdy Páně, kteří se k jejich odkazu hlásili, jejich památku ctili jako svatou a o jejich přímluvu u Boha prosili. Setkáváme se tedy s nepřerušenou pověstí svatosti těchto duchovních velikánů v našem národě, o kterém se svatý biskup Gorazd vyjádřil, že přestože formálně nebyl pravoslavným, byl vždy pravoslavným ve svém nitru, pod povrchem -- v duchu.
Svatí vyznavači, mistr Jan a Jeroným, vstoupili za pozemského života do díla svatých apoštolů Cyrila a Metoděje a jejich žáků i všech českých světců, kteří je předešli do věčnosti, v nebi se jistě připojili k jejich stálým prosbám za tuto zemi; je jistě zázrakem, na němž se výrazně podílela i jejich přímluva u Božího prestolu a jejich neviditelné duchovní působení v dalších dějinách, že svaté Pravoslaví v našich zemích nezaniklo ani rozvinuvší se protestantskou reformací ani pod zuřivým přívalem katolické protireformace, ale v podvědomí našich národů žilo dál, aby v nejbližším příhodném čase vyrašilo se vší nezničitelnou svěžestí na povrch. Jistě není náhodné, že po odeznění doby temna se obnovované české Pravoslaví, odvolávající se na svaté Cyrila a Metoděje a ostatní české svaté, se vší vroucností hlásí i k památce mistra Jana Husa a potažmo i mistra Jeronýma Pražského. Nebyl to snad zázrak na přímluvy kostnických mučedníků, ke kterým se tolik hlásila obnovená pravoslavná církev u nás, že za působení episkopa sv. Gorazda české Pravoslaví nejen přežilo ve vichřici pomluv, nenávisti, odporu a zlovolných útoků skutečně ze všech stran, ale naopak i v době hospodářské krize budovalo jeden skvostný chrám za druhým?
Bylo by záhodno, aby se oficiální církevní orgány intensivněji zaobíraly památkou těchto světců a -- nenaleznou-li vážné důvody hovořící proti jejich oficiální kanonisaci -- uspíšily přípravy slavného svatořečení kostnických mučedníků, pravoslavných vyznavačů, světců mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, aby tak místní pravoslavná církev duchovně korunovala vzývání svatosti našich svatých vyznavačů předchozími generacemi od dřevních dob až ke dnešku.
Za použití Všeobecných dějin církevních od prot. Josefa Leixnera vydaných metropolitní radou pravoslavné církve v r. 1957 a starých českých kronik a letopisů připravil jer. Jan Baudiš
1
SARKANDR 
