Řeknu ti příklad, který tento týden zažila moje manželka. Ona dělá
každý rok o adventu na faře odpoledne tvoření pro maminky s děckama a zve
na to nevěřící maminky z vesnice. Má to být misijní akce, že lidi
přijdou na faru a poznají se s křesťany, lidi počítají s tím, že když
jdou na faru, tak tam budou i nějaký křesťanský písně a bude se tam
mluvit o Kristu. Když to chtěla udělat poprvé před léty, tak si to musela
vybojovat, protože farář nechtěl mít práci navíc kvůli její aktivitě a
starší kritizovali, že nám nemají co cizí lidi chodit na faru. Já bych
jim řekl, tak si teda trhněte nohou, já nic teda dělat nebudu, ale ona
taková není a trvala si na tom. Tak to tam několik let dělala a bylo to v
pohodě, některé maminky pak i začaly chodit do církve a na modlitby matek.
Jenže letos do toho začala kecat jedna sestra ze sboru, která by chtěla
všemu šéfovat, zkritizovala jí to a že ona by to udělala líp. No tak se
tam ženský pohádaly a i farář toho využil, aby jí to mohl znechutit,
takže to obrečela a už to dál dělat nebude. No a ta chytrá sestra dle
očekávání nevymyslela nic a farář je rád, že se té aktivity konečně
zbavil, protože pro něho to byla jen starost navíc bez vlivu na jeho plat. No
a právě na tuto situaci mi sedlo to slovo toho kluka z toho videa, jak ona to
cítila, že má něco dělat a jak se k tomu Bůh i přiznal, ale jak ji ve
sboru s tím vykopli.