Seděla jsem asi že smutná za pecí na samotě v horách kde jsme tenkrát bydleli a brnkala si na violončello takovou smutnou písničku a najednou vše zmizelo a bylo přede mnou světlo z nebe, ja to nazvala sluncem, v tom někdo z něho odlomil z něho jako když z koláče palcem a podal mi k jídlu se slovy: Na najez se moji lásky, i pojedla jsem, potom jsem se dívala dál do toho sluníčka až se láskou celé zase zakulatilo a zmizelo.