Rozcestník >> Náboženství >> ❤️ Všichni jsme synové a dcery Boží! ❤️

Velmi pochybná je především představa, že se dítě rodí jako člověk. Dokonce sama zoologie označuje člověka jako Homo sapiens; narozené dítě však má daleko k tomu, aby bylo „sapiens“, tj. moudré, rozumné, vědoucí. Člověk se vyznačuje schopností mluvit; dítě se rodí jako nemluvně. Člověk na rozdíl ode všech ostatních živočichů umí vyrábět; dítě se tomu musí velmi dlouho učit. Dítě se proto jako člověk nerodí, nýbrž člověkem se teprve postupně stává. Z toho ovšem nevyplývá, že bychom čerstvě narozené dítě nebo lidské embryo nemuseli považovat za člověka; změněný přístup k těmto otázkám nás totiž dovede k závěru, že člověk není to, co „jest“, nýbrž především to, co „bude“, čím se stane. Respekt k druhému člověku je převážně respektem k jeho budoucnosti (Ladislav Hejdánek)

tak už zase lidi očkujou proti nachlazení a říká se tomu covid synu Boha už jsi taky naočkovaný? já ne ,a nikdy ne, a ne....

Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude.
22
A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.
23
Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam‘, nevěřte!
24
Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.

O USTRAŠENÝCH ZAJÍCÍCH - bajka

Ubohým zajícům nastaly zlé časy. V lesích se střílelo, všude běhalo plno štěkajících psů, lovci byli pomalu za každým stromem. Mezi zajíci nastala panika.
"Co si jen počneme? Kam se schováme?" bědovali vystrašení ušáčci. Při každém šustnutí či zapraskání se třásli, div že se strachy nepominuli.
"Žádný nemá tak hrozný život jako my, horší už to být nemůže," naříkali zajíčci.
Jednou za svítání se sešli na paloučku a jeden přes druhého pokřikovali: "Už to nevydržíme, nic jiného nám nezbývá, než to nějak skoncovat."
"Nejlepší bude, když se půjdeme všichni svorně utopit?" rozhodli se nešťastní ušáci a vydali se společně k rybníku.
V lese byl ještě klid a jak běželi, aby byli u rybníka co nejdříve, strašlivě při tom dupali. Když už se blížili k vodě, slyšeli kuňkání žab, jak si po ránu prozpěvovaly.
Pojednou ale žabky poděšené zaječím dupotem na okamžik zmlkly a s hlasitým kvákáním naskákaly do rybníka.
Zajíci se zastavili a pak se jeden po druhém rozesmáli.
"Když má někdo ještě větší strach než my," řekl ten nejchytřejší, "nejsme na tom ještě tak špatně, ty ubohé žabky jsou na tom hůř než my, když se bojí i nás zajíců. Dobře se poschováváme a nějak to přežijeme." A tak taky udělali.
Je snadné strašit toho, kdo se bojí. Kdo si však odvahy dodá, toho štěstí nemine.

Žijme v LÁSCE a úctě k Bohu! Ano?

Jeho charakter ukáže

Miluj!

Boha Otce svého tím potěšíš!