Život Božích synů jako cesta uzdravení / Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího… Tak to vyznáváme při každé nedělní bohoslužbě a už od nejútlejšího dětství, či případně od prvních kroků na cestě za Kristem, se učíme oslovovat tohoto všemohoucího Boha slovy „Otče náš“. Je však synovský (resp. dceřiný) vztah k nebeskému Otci též tou nejzákladnější osnovou, na níž je utkáván náš běžný každodenní život? Není víra v Boha Otce pouze jednou ze vznešených pravd, k nimž se sice hlásíme, ale pro jistotu (či z velké úcty) je radši necháváme bezpečně uloženy někde ve skřínce se svátečními šaty?
Předmět diskuze:
Bůh a jeho děti, i ti druzí
1
