Milovat Boha a milovat bližního jako sám sebe. „Jako sám sebe!“
vykřikne moderní člověk. Dokud nemiluju sebe, nemůžu milovat bližního.
Napřed se musím naučit milovat sebe, a pak mi půjde i láska k lidem a k
Bohu. Kdo se neumí mít rád, není šťastný, kdo je nešťastný, činí
nešťastnými lidi okolo sebe. Hospodin nechce lidi nešťastné. Zní to
logicky. A tak se lidé lidé učí milovat sebe. Jsou asertivní. Nemohou
pracovat příliš, musí odpočívat. Smysl má jen práce, která jim dělá
radost. Když se jim nechce, láska k sobě jim velí se nepřemáhat. Je třeba
odpočívat, relaxovat, bavit se. Lidé jsou jen s lidmi, s kterými jim je
dobře. Nikdo nemůže po nikom chtít, aby něco dělal se sebezapřením. To
by bylo proti Božímu přání, abychom sami sebe měli rádi.
Když se naučíme mít rádi sebe, můžeme mít rádi někoho jiného.
Pomiňme lidi, pro které „milovat“ znamená naplňovat vlastní potřeby.
Kteří milují lidi, na které se hezky dívá, s kterými je možné
příjemně večeřet a i jinak jsou s nimi kompatibilní. Co může znamenat
„milovat“, když nechci zůstat na povrchu? Myslím to s těmi lidmi dobře.
Jsem ochoten jim pomoci. Hájím je, pokud je na ně někdo ošklivý. Podporuju
je. Někdy i za cenu, že říkám něco, co si úplně nemyslím, ale danému
člověku to prospěje.
No a pak milujeme i svého Stvořitele. Jsme mu vděční, že jsme díky němu
na světě. Věříme mu, že nás má rád. Obracíme se na něj, když je nám
ouvej nebo když hledáme pomoc pro někoho jiného. Milujeme ho, protože
věříme, že nám může pomoci. Milujeme ho, protože existují svědectví,
že pomohl jiným. Když jsme sami, když nemáme nikoho jiného, kdo by nás
vyslechl, můžeme si s ním povídat.
Ježíš učiteli Zákona odpověděl: „První (přikázání) je toto:
»Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána,
svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou
svou silou.« Druhé je toto: »Miluj svého bližního jako sám sebe.«
Žádné jiné přikázání není větší než tato." Odvoláváme se na ta
slova, když chceme důkaz, že naše city jsou hlavním kritériem.
Argumentujeme, že největším příkazem je láska. A přehlížíme, že my
pod slovem „milovat“ chápeme možná něco jiného, než co měl na mysli
Ježíš.
Ano, Ježíš přijímal hříšníky. Často napřed dával, co potřebovali, a
nechal je, aby se napravili až potom. Řekl ale někdy „Nezáleží na tom,
co děláš a dělat budeš, stejně tě mám rád a všechno ti odpustím“?
Mluvil snad o tom, že hlavní je pociťovat pozitivní emoce, ale naše činy
mohou být sobecké? Nemluvil náhodou o sebezapření, utrpení a smrti? Jak se
tohle slučuje s láskou k sobě v tom popsaném moderním pojetí? Mohu se mít
rád a přitom svým jednáním způsobit, respektive umožnit své utrpení?
Jde to dohromady? Pro moderního člověka příliš ne. Brání se představě,
že milovat může znamenat „přát spásu“ a že „přát spásu“ může
znamenat i připustit život v utrpení. Nechce bolest pro sebe ani pro své
blízké.
Na pořadí někdy záleží. Můžeme začít s láskou u sebe, pokračovat
přes své přátele a skončit u Boha. Riskujeme ale, že někde uděláme
chybný krok a nedojdeme ke kýženému cíli. Když začneme tak, jak nám
dvojí přikázání lásky předkládá Ježíš, začneme od Hospodina,
kterého máme milovat celým srdcem, celou duší, myslí a silou. Všechny
své síly a všechny své schopnosti máme věnovat lásce k Bohu. Jeho máme
poslouchat a od něj se máme učit. Teprve když se od něj naučíme, co je
láska, můžeme milovat lidi okolo sebe. A když se naučíme milovat ostatní
lidi, zjistíme, že i sami se sebou jsme v docela přátelském vztahu.
Předmět diskuze:
Bůh a jeho děti, i ti druzí
