** Když jsem byl malý, záviděl jsem prarodičům, že nemusejí ráno vstávat do školy ani do práce. Celé dopoledne si mohou číst nebo se dívat na televizi, zatímco já se musím učit. Když jsem jim řekl, že bych si to nimi strašně rád vyměnil, usmívali se dětinské naivitě a mysleli si asi něco jako „Věř nám, že kdybys to zkusil, nikdy bys neměnil“. Něco podobného si nyní myslívám já, když slyším nářky zaměstnanců nad námi, vyžírkami se zkratkou OSVČ. Mně však chybí ten laskavý nadhled babičky a dědečka a už mi leze krkem, že se živnostníci musejí neustále obhajovat, vysvětlovat, že fakt nejsou paraziti a že to bez nich zkrátka nejde, aspoň ne ve vyspělé a bohaté společnosti. Apologetik už bylo dost, proto následující text vyznívá poněkud konfrontačně. Však oni ti uznalí a sebevědomí zaměstnanci pochopí, že jich se to netýká a mířím jen na závistivce…**