něco pro zasmání
Zvídavá holčička !!!
Ráda bych se podělila o úsměvný zážitek své známé. Ono je toho
smíchu v současné nevlídné době zapotřebí. Čekám ve frontě na kasu,
přede mnou stojí mladá maminka s dvěma malými holčičkami. "Mamiko?"
ozvala se ta mladší, asi tříletá beruška. "Copak, zlato." "Mamiko, kulva
se nežíká viď?" Maminka zalapala po dechu: "Kdes tohle slyšela,
samozřejmě neříká, to je moc ošklivý slovo, takhle nesmíš mluvit." "A
mamiko?" ozvalo se znova. Pán před nimi se začal maličko otřásat v
základech. Maminka se snažila dělat, že neslyší, ale bylo jí to houby
platný. "Mamiko a čulák se taky nežíká, viď?" Než nebohá paní stačila
zareagovat, ozvala se starší, přibližně pětiletá dceruška: "Neříká,
říká se pinďour. A říkala teta, jestli budeme mluvit sprostě, vypadaj
nám za to všechny vlasy a budeme plešatý jako strejda Karel. On musel bejt
asi strašnej sprosťák, viď mami?"
Maminka nemluvila, zoufale se rozhlížela po nouzovém východu, ale
uvězněná v
dlouhý řadě košíků neměla absolutně žádnou šanci.
Pán před nimi se, zlomený v pase, už nepokrytě chlámal, já si utírala
uplakaný oči a byla šťastná, že tyhle situace už mám dávno za sebou.
A přišlo to znovu:
"Mamiko?"
"Alžbětko, proboha, mlč. Řekneme si všechno v autě."
"Ale mamiko, ještě mušíme do lékálny, koupit tatínkovi tu maštičku
na
pinďoula, má ho pšeci nemocnýho."
Maminka strčila hlavu do kabelky, zřejmě hledala něco jako roubík, a
protože
měla kabelku velkou, vešla se jí tam ta hlava celá i s částí ramen.
"Alžbětko," promluvila zadumaně ta starší: "já myslim, že na mastičku
je
pozdě. Mamka včera večer říkala tetě, že už je úplně mrtvej."
A umřela jsem i já, pán před nimi a maminka si do tý kabelky vlezla
skoro
úplně celá