Jojo, bejvávalo... stačí okamžik - jako když luskneš vypínačem - a znovu se učíš chodit i mluvit každý krok a každé slovo musíš to stále udržovat a rozvíjet - a když na chvíli z něčeho (z nějakého důvodu) vypadneš a nemůžeš, tak zase začínáš znova Jenže já jsem bába tvrdohlavá
Za to, že zase CHODÍM děkuji - víš KOMU?

Jedné Ukrajince - uklízečce v nemocnici - která mně pomáhala, když viděla, "jak úžasně" se mé rehabilitaci věnují rehabilitační sestry!

Poděkuj hlavně sobě. Proč? Protože jsi měla vůli.

Vůli jsem měla - ale - to nestačilo. Vrzli mne na postel, kolemdokola pelesť - taková ohrádka, která nešla zevnitř postele otevřít a kterou jsem nemohla přelézt. Na druhý den přišla rehabka, ohrádku sklopila, posadila mne a pak mně pomohla postavit se k chodítku na kolečkách. celý pokoj jel dokolečka a já s tím jak se mně točila hlava, rehabka se mnou došla ke dveřím pokoje a zpátky, asi 6 metrů celkem, vrzla mne zpátky na postel, zacvakla ohrádku a tím to končilo. Mohla jsem se jedině posadit. Na druhý den se mnou došla na chodbu. Chtěla jsem jít ještě kousek ale už na mne neměla čas. Pak byl víkend a o víkendu rehabky nechodí! Ale přišla Ukrajinka. Zatáhla závěsy kolem postele a sundala ohrádku, že jsem se mohla posadit a spustit nohy z postele dolů. Obrovská úleva. Lehla jsem si, odpočala a znovu. Pak jsem se chytila té sklopené hrádky a vstala a chvíli stála. A furt dokola. Odpoledne jsem udělala první krok kolem postele a druhý zpátky. Do večera jsem dokázala přejít čtyři kroky do nohou postele. V neděli kolem celé postele - tam se šlo lépe - tam ta ohrádka byla a já se měla čeho držet. V pondělí nic ale převezli mne do ValMezu na oddělení následné péče a dali na postel. Bez ohrádky. Jak mne vezli k posteli, všimla jsem si před pokojem řady chodítek - vozíčků, jaké používá můj Pavel a když jsem osaměla, přešla jsem kolem dvou postelí babiček - ležáků, přitáhla si židli a kolem ní k umývadlu u dveří a pak jsem se chytla dveří - a - uloupila jedno chodítko a už ho nepustila. Sestry si mne nevšímaly, měly jinou práci - jenom jsem se jim nesměla motat pod nohama! Toho, že jsem byla přeložena jako NECHODÍCÍ PACIENT si jedna sestra všimla až ve středu - měla mně objednat rehabilitaci ale už v pondělí přišla dcera a snacha, vysprchovaly mne, umyly vlasy. Do té doby mně nedali ráno vodu na umytí, nevšimli si v chorobopisu, že jsem nechodící pacient Ve středu se mně už netočila hlava. V noci býval na chodbě klid. Středem chodby byl svár linolea - taková dobře viditelná čára. To už jsem ušla pár kroků bez chodítka,ale tak cikcak, jak když býček čurá Tak jsem se v noci učila po té čáře jít rovně a zdrhala jsem jim ráno po kapačkách výtahem na střechu do kiosku dolů se chodila jenom najíst. Mluvit mne naučila kámoška - učitelka z "hlucháku" - vrazila mně prsty do huby tak jak to dělá hluchým dětem

Prostě jsi chtěla a měla vůli. Nespoléhala jsi na pomoc jiných, jako to děla absolutní většina lidí.

Ale bez těch, kdo mně pomohli, bych byla absolutně v háji. Možná jenom ležela a blbě artikulovala..
To se stalo jednomu mému známému.
Vzal si manželku s desetiletou dcerou z prvního manželství, adoptoval ji a přijal za svou.
S manželkou pak měli dva syny a dceru. Nejstarší syn je fajn ale manželka zemřela a dům dostal ten mladší, vzal si úvěr u nebankovky a přišli o všechno - dům, pole i lesy. Tátu z toho ranila mrtvice. Takže nemocnice a pak LDN. Ležák. Nepostavil se. Nemluvil. Ta nejstarší dcera se vztekla: "Tak to NEÉÉÉ, tata na LDNce nebude!" Odešla ze zaměstnání a tátu vzala k sobě. Za nějaký čas jsem jela přes tu vesnici a zastavila se. Laďa seděl na gauči, díval se na televizi, Lidka cosi kutila v kuchyni. Uprostřed obýváku stál rotoped. Přivítali jsme se - a - Laďa i mluvil! Sice blbě ale rozumět mu bylo. Lidka uvařila kafe a na Laďu: "Tato, začíná seriál - takže - na rotoped a šlapat!" Laďa protestoval: "vidíš že mám návštěvu!" Lidka se nedala: "My si s Pavlů vemem kafe ven, zakůříme a pokecáme a ty mezitým šlapaj!" Pomohla mu na rotoped a z terasy na něj dohlížela. Seriál měl 45 minut - a - tata šlapal! Pomalu ale celou dobu! Když skončil, Lidka mu pomohla zpět na gauč, přinesla flašku a dali si po štamprli. "Víc ne, zasej zitra"! Když jem odcházela, Laďa přešel s pomocí fancek až ke dveřím ven! (tehdy jsem na něho "poštvala" tu logopedku a Laďa mluví dobře) Po roce jsem viděla na fb fotky z narozenin Laďovy vnučky. Čumím na to jak vejr: Laďa u nich DOMA! V paneláku, čtvrté patro bez výtahu, 64 schodů. Ptala jsem se, jak tam dědečka dostali? "Jak? Pomalu! On to vyšel a sešel i dolů!"
Vlastní děcka se na tatu vykašlala - ale ta nevlastní ne!

Njn....to je život

Pavlo. Psala jsem ti na Krakistánu, že ten tvůj smazaný příspěvek nemám na svědomí… Ale je možné, že jsem tak blbá a omylem ho smazala. Jiné vysvětlení nemám… Admin by ten pro mě absolutně nezávadný příspěvek určitě nesmazal.