V této diskuzi se objevují odkazy a příspěvky obsahující vulgarismy.
Vánoce v zemi bídy
Ještě neslaví vánoce a Nový rok všechny děti tak, jak je slavíme my
nebo děti sovětské nebo děti v zemích lidové demokracie. Ještě jsou na
světě země, kde si nevládnou dělníci a rolníci, kde vládnou páni. V
Itálii vládnou američtí páni. Ti vydělávají mnoho peněz -- a italští
dělníci a jejich děti žijí v bídě a hladu. Jaképak asi bude mít vánoce
čtrnáctiletý chlapec Diminico Masari, který nám o sobě napsal:
"Narodil jsem se ve Valmontone ve střední Itálii 7. února 1936. Minulý rok
jsem skončil pátou třídu. Otec je chudý dělník, nezaměstnaný už dva
roky. Šel jsem proto pracovat já, abych pomohl rodině. U nás zaměstnají
páni spíš malé děti než dospělé dělníky, protože dětem platí
méně. Pracuji v truhlářské dílně, kde dostávám 1000 lir týdně (100
lir je 8 Kčs). Ale jeden den jsem upadl a zlomil si ruku. Nemohl jsem dělat
celý měsíc. Pak mě zase porazilo auto, plné opilých amerických vojáků a
zlomilo mi nohu. Měl jsem ji tři měsíce v sádře a nemohl jsem dělat.
Léčení jsem si musel sám platit. Maminku už nemám, protože mi umřela,
když mi byly čtyři roky. Měla tuberkulosu.
U nás je strašný hlad, protože jsou u nás kapitalisti. Ti si myslí, že mohou jíst jen oni. Přál bych si, aby už přestali vykořisťovat dělníky. A až vyrostu, budu za to bojovat."
Víme, že byste si třeba každý z vás vzali takového italského nebo francouzského chlapce k sobě, aby mohl s vámi slavit radostné vánoce. Diminico Masari byl jedním z těch, které naše republika pozvala aspoň prázdninovému pobytu do Československa. Přijel chudičce oblečený jako ostatní děti s ním -- a odjížděl v krásných šatech a botkách a s plným kufříkem dobrot a potřebných věcí. S desítkami italských a francouzských dělnických dětí byl u nás na prázdninách také Cella Dario, kterému je třináct let, a ten nám napsal krásný dopis, který psal vlastně pro všechny československé děti. Píše:
"V Itálii nám říkají, ž v Československu to nejsou naši bratři, ale já vím, že to není pravda. Viděl jsem to na vlastní oči. Byl jsem vybrán, abych zastupoval nás, italské děti, na mírové manifestaci odborářů z celého světa v létě ve Špindlerově Mlýně... Viděl jsem tam Poláky i Francouze i Lucemburčany. Nejdříve mluvili francouzští horníci, pak ostatní delegáti a pak já. Vůbec jsem neměl strach a měl jsem radost , že je nás moc, kteří chceme mír. Bylo mi do pláče. Moje oči viděly, že všichni chtějí to co já. Všichni mě líbali a já byl rád. Tady v Itálii se mě ptaly děti, kdo bydlí v tom Špindlerově Mlýně, když tam není manifestace. A moc se divily, když jsme jim řekl, že tam jsou zadarmo na rekreaci nejlepší dělníci z celého Československa. U nás totiž nic takového není."
Oba chlapci jsou bojovníky za mír, za svobodu svého lidu, na oba budeme i my, malí, o vánocích vzpomínat. A věříme, že brzy budou Diminico i Cella slavit stejně krásné vánoce, jako letos oslavíme my všichni. Vánoce pracujících, kteří jsou pány ve své zemi.
1
1
1
, tak nejak jsem si to predstavovala, ale ty
detaily me dost prekvapily, co se tyce byvalych estebaku a komunistu byli
Svycari velmi opatrni..