Jsou to děti moje, nemám na jejich výchovu čas - musím klábosit s
vámi.

Uprostřed ničeho. Hodně dobrý film.Čumím na něho jak Hovoraňák na
vlak. 
Synové rostli také jako dříví v lese, a kupodivu to na nich nezanechalo
následky. Nějak se v životě srovnali, víceméně úspěšně.

Jo, takový neutrál. Ani málo, ani moc, tak akorát. Neboli nula od nuly
pojde. 
Dnes bude vepřoknedlozelo. V Kaufu mají krásný ukrajinský bůček bez kosti. Za kilo kilo. Jdu na to.
Bůček byl za socíku nedostatkovým zbožím, řezníci ho schovávali pro
známé. Byl totiž levný. 
Stát v řadě a salutovat patří vojsku, nikoliv dětem.
Veškeré takové nástupy a vyrovnávání řad se mi jako děcku vždy
hnusily, proto jsem také nejezdil na pionýrské tábory. Odmalička jsem měl
vrozený odpor k organizovaným a kolektivním formám života.
Naopak, vstávat za světla určitě není brzo.
Je paradox, že my jsme jako děti v době komunistické totality měli daleko
víc svobody, než mají děcka dnes. Nikdy jsem nepoznal, co je to školní
družina, hlídání přes mobil, včetně pozice přes GPS, no prostě jsme si
mohli lítat kde chtěli, naprosto bez dozoru. Proto asi i dnes dokážu
cestovat a neztratit se i bez moderní techniky, nebo taky naštípat dříví,
ovšem spousta současné mládeže se bez aplikace v mobilu ani nevysere, a až
se posere, tak to musí okmažitě tzv. sdílet s celým světem. No, zase umí
jiné věci, které jsme my neuměli. Holt svět se mění.