Máš recht.
Zejména na dědině to dřív bývalo jinak. Každá měla svého pošťáka,
stejně jako učitele, faráře, nebo kapelníka. Pošťák byl vážená a
důvěryhodná místní osoba, znal celou vesnici, věděl, kdo je kdy doma, byl
na svou profesi hrdý, stejně jako na poštu jako takovou, pro jejíž dobré
jméno dělal maximum. Tenkrát ovšem měk každý den vrchovatě plnou
brašnu, právě těch pohledů, dopisů, složenek a další pošty. Pracovní
doba pošťáka začínala ve čtyři ráno a málokdy to stihl do čtyř
odpoledne všechno doručit. No a v noci ještě něky lítal s telegramy.
Dnes se pošťáci střídají jako fusakle, málokdo to vydrží dělat dýl
jak dva měsíce, jsou to cizí lidi, jezdí po pěti dědinách v jednom dni,
no děs a hrůza. Pošťáka už nikdo do dál do baráku nepustí, bo má
strach, co je to zač, dyž ho vidí poprvní a většinou i naposledy. Nedivím
se, za ty love se nevyplatí ani vstát postele a nějaká profesionální
čest, na to dnes kálí úplně.
Jináč psat jsem neuměl ani jako děcko ve škole, dycky sem hrabal jak kocór
a používal vlastní druh písma, volné kombinace psacího a tiskacího
písma. Měl jsem ale celkem štěstí na učitele, kteří známkovali víc
podle obsahu hlavy, než úpravy sešitu.
Pohled občas taky pošlu, SMS naprosto neuznávám, ksichtbůk ani datovou
schránku nemám. Za jedinou alternativu psané pohlednice považuji telefonát
s osobou, kterou chci pozdravit, či jí něco sdělit.