Buď Vítán, kdož v dobrém úmyslu přicházíš

Máš recht.
Zejména na dědině to dřív bývalo jinak. Každá měla svého pošťáka, stejně jako učitele, faráře, nebo kapelníka. Pošťák byl vážená a důvěryhodná místní osoba, znal celou vesnici, věděl, kdo je kdy doma, byl na svou profesi hrdý, stejně jako na poštu jako takovou, pro jejíž dobré jméno dělal maximum. Tenkrát ovšem měk každý den vrchovatě plnou brašnu, právě těch pohledů, dopisů, složenek a další pošty. Pracovní doba pošťáka začínala ve čtyři ráno a málokdy to stihl do čtyř odpoledne všechno doručit. No a v noci ještě něky lítal s telegramy.
Dnes se pošťáci střídají jako fusakle, málokdo to vydrží dělat dýl jak dva měsíce, jsou to cizí lidi, jezdí po pěti dědinách v jednom dni, no děs a hrůza. Pošťáka už nikdo do dál do baráku nepustí, bo má strach, co je to zač, dyž ho vidí poprvní a většinou i naposledy. Nedivím se, za ty love se nevyplatí ani vstát postele a nějaká profesionální čest, na to dnes kálí úplně.
Jináč psat jsem neuměl ani jako děcko ve škole, dycky sem hrabal jak kocór a používal vlastní druh písma, volné kombinace psacího a tiskacího písma. Měl jsem ale celkem štěstí na učitele, kteří známkovali víc podle obsahu hlavy, než úpravy sešitu.
Pohled občas taky pošlu, SMS naprosto neuznávám, ksichtbůk ani datovou schránku nemám. Za jedinou alternativu psané pohlednice považuji telefonát s osobou, kterou chci pozdravit, či jí něco sdělit.