Malá ukázka tvorby Stratose :
Trojnásobný Hrdina SSSR, Ivan Nikitič Kožedub.
Každý den slyšíte domma, ve škole i v rozhlase o Nové Číně. Vybrali
jsme pro váz z časopisu sovětských dětí, MURZILKY, vyprávění našeho
starého známeho, skvělého letce Ivana Kožeduba, o němž jste se dočtli v
10. čísle, o jeho návštěvě v Číně. Čtěte pozorně, přečtěte si
toto vyprávění také ve škole!
Brzy budeme v Číně!
Poslední stanice naší dlouhé vzdušné cesty, ulan-batorské letiště,
je dalako za námi.
Letíme v mracích.
Letadlo stoupá a nyní se pod námi toulají šedá, rozmarná oblaka.
Konečně pruh mračen skončil a my se vynořili na průzračné a čisté
nebe. Ltadlo letí dosti nízko. Zvědavě se díváme dolů.
Hle, Čína, nedozírná, starobylá země!
Pod námi se objevuje nesčíslné množství hliněných fanz (čínských
obytnývh domků z hlíny), tu a tam se protáhly nitě zavlažovacích
kanálů, je vidět čistotné zahrady i rýžová pole zalitá vodou.
Pekin nás uvítal radostně. Jen jak utichly motory letadla, přišel k nám
vstříc zástup lidí. Vpředu s velkými kyticemi běžely děti s jasně
červenými šátky na hrudi -- čínsští pionýři. Ke mně přiběhlo
děvčátko s velkou kyticí a rozběhnut se mi i s květy vrhlo do
náručí.
Zvedl jsem je vysoko na rukou a ono hlasitým, radostným hlasem
vykřiklo:
"Ať žije Stalin!"
Přišli překladatelé a já se seznámil s dívenkou. Říkali jí Chej-ni.
Její otec je letec jako já. Velmi dlouho bojoval na frontě.
Chej-ni v době války rovněž neseděla se založenýma rukama. Často po
boji ona i její druzi sbírali nábojnice od patron. A když bylo zvlášť
těžko armádě, čínští pionýři přinesli na svých hubených ramenou k
linii fronty potravu a bojové zásoby.
Druhý den po našem příjezdu do Pekinu setkali jsme se s čínskými
pionýry na jednou z hlavních náměstí města. Ohromné náměstí bylo
přeplňeno dětmi. A všechny vesele hovořili, smály se, zpívali písně.
Zdálo se, že není možno utišit tento mnohatisícový zástup dětí. Ale
my, členové sovětské delegace, musili jsme se podiviti, jak po nadšeném
uvítání nastalo bezdeché ticho.
Děti se s velikou pozorností zaposlouchaly v každé naše slovo.
Potom jsme sestoupili s tribuny a pionýři nás obstoupili velikým
prstenem. Uprostřed nich byla moje stará známá z letiště, Chej-ni.
Pozdravil jsem se s ní a oslovil ji jménem. Dívenka trochu zčervenala a
zvolala, ovšemže s velkou námahou: "Buďte zdráv, soudruhu Kožedube!"
Potom ještě více zčervenala a prosebně pohlédla na tlumočníka.
Tlumočník, mladý čísnký student, se široce usmál a řekl: "Dobře, velmi
dobře, Chej-ni!"
Pionýři nás doprovodili k letadlu. A každý nám chtěl býti nejblíže,
každý se chtěl bajednou na něco zeptat. Zajímalo je všechno, všechno o
Sovětském svazu. Ptali se nás, jak se učí pionýři, jak odpočívají. Je
třeba říci, že čínští pionýři se skoro bez výjimky učí dobře.
Než se mnou Chej-ni rozešla, vzala list papíru, namočila štěteček do
tušw, pečlivě očistila papír a napsala rusky: "Stalin". Pak se vrátila ke
mně a řekla, že jakmile bude veliká, jistě se naučí rusky a přijede k
nám, do Sovětského svazu.
Pobyli jsme v Číně celý měsíc. Byli jsme v různých krajích této
ohromné země. Viděli jsme Pekin -- starobylé hlavní město Číny, s jeho
pohádkově krásnými chrámy, rozmarnými stavbami věží, umělými
jezery.
Videli jsme Tan-Cin, město mnohapatrových budov.
Viděli jsme mnoho jiných měst a vesnic. Ale tím nás Čína
nepřekvapila. Překvapila nás, jak pracuje, jak radostně žije. tady žijí
všichni velikým pracovitým životem. I profesor, oblečený jako prostý
zedník v bluzu a kalhoty modré barvy, generál s tváří prostého vojáka, i
student -- syn dělníka, i žák pionýr.
V Šangaji jsme viděli vojáky čínské lidové armády. Mladé, opálené,
s rozzářenými mužnými, vážnými obličeji. Šli širokým proudem a
zpívali "Píseň o Stalinovi".
Hle, opět pekinské letiště! Odlétáme zpět do Sovětského svazu.
Doprovázejí nás naši přátelé, čínští soudruzi. Opět, jako při
příletu, jsou vpředu pionýři. Mnozí z nich drží v rukou živé
holubice.
Holubice -- to je znamení míru.
Je čas se rozejít. Obstupují nás se všech stran dospělí i děti.
Všude vidíme přátelké tváře.
Neočekávaně mě někdo zatahal za rukáv. Ohlédl jsme se. Přede mnou
stála Chej-ni. V rukou držela holubici. Holubice měla na krčku ručně
zrobený papírový kroužek., na kterém bylo neumělou dětskou rukou napsáno
rusky i čínsky: "Stalin -- mír! Mao Ce-tun -- mír!"
Pak dívenka vzala holubici, mocně se rozmáchla a pustila ji vzhůru. A
hle, k holubici, kterou vypustila Chej-ni, připojili se ještě desítky
holubic, které vypustili ostatní pionýři při společném volání
dopělých i dětí:
"Ať žije Sovětský svaz!"
"Ať žije mír!"
Odpovědět Odstranit
1
V této diskuzi se objevují odkazy a příspěvky obsahující vulgarismy.
2
Sorry, nedělejME.
až mi zaskočilo, vy jste hračičkové
... 
1
1
To jsou věci....
Místo abych ho zavařila, tak
jsem ho zavřela. 
....
zdramatizoval jeste k tomu 
1
1
Vítej mezi darebáky 
, ktery proste ma problem sam se sebou a
dal skodi jinym.
Musíš si ho dohledat na VIP
místnostech
