Nevím, ale co si myslím je to, že se to nedá vydřít.
Třeba se pletu. Nejsem a nikdy nebudu takový učenec, jako mnozí.
Různé nauky jdou mimo mě.
Učím se žitím a bytím, ale chápu, že člověk může dojít k mnohému
studiem. Přesto pokud někdo něco neprožije, nepocítí na sobě, měl by
učit druhé?
Může psycholog opravdu porozumět druhému, když si tu bolest, vášeň,
strach, radost, štěstí, lásku, vzlet i pád, opravdu neprožil? Jen o všem
četl, slyšel?
Je možné, že takový člověk bude opravdu cítit a vědět?
Toť otázka :-)


