Obsah příspěvku byl smazán. Důvod: ..hloupost
Spes ultima
1
Teď zkrátka nejsem sam sebou.Omlouvam se pratele!! Mé srdce a duše
nevědí, co cítit. V jednu chvíli se usmívám a směju, a hned vzápětí se
duchem vzdaluji, příliš přemýšlím a o všem pochybuji, zatímco
potlačuji smutek. Už bych se chtěl cítit lépe, ale ve skutečnosti se
hroutím. Neustále předstírám, že jsem v pořádku, a nutím se do
úsměvu, aby si nikdo nevšiml té bouře, která ve mně zuří. Je
vyčerpávající snažit se udržet nad vodou, když mám pocit, že se každou
chvíli rozpadnu na kusy. Na hrudi cítím neustálou tíhu, jako bych nesl
břemeno, které nikdo jiný nevidí. Neustále se ptám sam sebe, proč se tak
cítím a proč mě všechno najednou tak zahlcuje, když bych měl být v
pohodě. Ale nejsem.
Je to, jako by má vlastní mysl byla mým největším nepřítelem; neustále
si přehrává každou chybu, každou ztrátu i každý okamžik, který bych si
přál změnit. Snažím se ty myšlenky umlčet, ale vždycky si najdou cestu
zpátky – a jsou hlasitější než dřív. Cítím se odpojen – od sebe
sama, od lidí kolem i od celého světa. Při rozhovorech se směju, ale myslí
jsem někde jinde, ztraceny v záplavě otázek typu „co kdyby“ a
„proč“. Někdy jen tak sedím a hledím do prázdna; přeji si, aby někdo
prohlédl tu mou masku klidu a zeptal se, jestli jsem opravdu v pořádku.
Toužím po klidu – takovém, který utiší ten vnitřní chaos a dovolí mi
dýchat, aniž bych měl pocit, že se topím. Chci tu osobu znovu najít, ale
mám pocit, že už je příliš dlouho pryč. Možná uzdravování nemá být
rychlé ani snadné. Možná je to chaotický a bolestivý proces plný dnů,
kdy má člověk chuť to vzdát. Ale hluboko uvnitř ve mně stále doutná
malý plamínek naděje – že se jednoho dne probudím a můj úsměv bude
zase opravdový. Že smích nebude působit nuceně a slzy se nebudou skrývat
kdesi v pozadí. Do té doby se budu dál snažit. Budu se dál držet, i když
to bolí, protože vím, že někde uvnitř mě stále existuje kousek, který
se odmítá vzdát – kousek, který stále věří v lepší dny.
klid získate len v Kristovi - ako píše sv. Augustin: "nepokojné je moje srdce, kým nespočinie v Bohu!...vám chýba viera v Boha v Kristovi....
Uprime dekuji za Tve slova!!
Zaregistroval jsem, ze jsi rekl, ze mi chybí víra. Muzes mi ríct, co
konkrétne te k tomu názoru vedlo? Pokud vidís neco, co mne uniká, chtel bych
to vedet – ale mluv se mnou jako normalni clovek, ne jako soudce.
Casto pomáhá nepoustet se do pretahování o citáty z 'Písma' ani se
nesnazit dokazovat,ze jsi dostatecne verící. Obvykle to totiz sklouzne jen k
tomu, kdo dokáze lépe argumentovat. 
ap. Jan napísal: Boh je láska!, jeho Syn Ježiš Kristus sa obetoval za nás z lásky - a tak Kristus sa sám definuje ako viera, pravda a život - tam, kde je Kristus je Svetlo, on sa sám nazýva Svetlom, ktoré nikdy nezhasína, tam je pokoj, kde je Kristus, tam je viera, nádej, kláska, ...Ježiš dám povedal: neprišiel som liečiť zdravých ale nemocných (v duchu)...a preto Augustin napísal: nepokojné je moje srdce, kým nespočinie v Bohu! - v tom je všetko povedané!...kto má Krista, nie je sám, nie je vo tme, ale vo svetle...
Uprime dekuji za Tve slova!! Zaregistroval jsem, ze jsi rekl, ze mi
chybí víra. Muzes mi ríct, co konkrétne te k tomu názoru vedlo? Pokud
vidís neco, co mne uniká, chtel bych to vedet – ale mluv se mnou jako
normalni clovek, ne jako soudce...
...z toho, čo píšete, a ako píšete, vyplýva, ne nemáte vieru v Boha v
Kristovi, takto píše každý, kto ju nemá - nikto nikoho nesúdi, v
kresťanstve to nie je možné...ten bez viery v Boha píše pesimisticky,
chýba tam radosť, pohybuje sa akoby v tme, stráca vieru v zmysel života,
nemá radostnú perspektívu života - to sa dá získať len vo viere v Boha,
ktorý sa nám zjavil v Kristovi, svojom Synovi, ktorý nás svojou smrťou a
zmŕtvychvstaním vykúpil...ak človek uverí v Boha, hľadá si spoločenstvo
veriacich Cirkvi, žije v láske, v optimizme, v radosti, v tejto viere získa
nádej večného života v Bohu...