Spes ultima

Teď zkrátka nejsem sam sebou.Omlouvam se pratele!! Mé srdce a duše nevědí, co cítit. V jednu chvíli se usmívám a směju, a hned vzápětí se duchem vzdaluji, příliš přemýšlím a o všem pochybuji, zatímco potlačuji smutek. Už bych se chtěl cítit lépe, ale ve skutečnosti se hroutím. Neustále předstírám, že jsem v pořádku, a nutím se do úsměvu, aby si nikdo nevšiml té bouře, která ve mně zuří. Je vyčerpávající snažit se udržet nad vodou, když mám pocit, že se každou chvíli rozpadnu na kusy. Na hrudi cítím neustálou tíhu, jako bych nesl břemeno, které nikdo jiný nevidí. Neustále se ptám sam sebe, proč se tak cítím a proč mě všechno najednou tak zahlcuje, když bych měl být v pohodě. Ale nejsem.
Je to, jako by má vlastní mysl byla mým největším nepřítelem; neustále si přehrává každou chybu, každou ztrátu i každý okamžik, který bych si přál změnit. Snažím se ty myšlenky umlčet, ale vždycky si najdou cestu zpátky – a jsou hlasitější než dřív. Cítím se odpojen – od sebe sama, od lidí kolem i od celého světa. Při rozhovorech se směju, ale myslí jsem někde jinde, ztraceny v záplavě otázek typu „co kdyby“ a „proč“. Někdy jen tak sedím a hledím do prázdna; přeji si, aby někdo prohlédl tu mou masku klidu a zeptal se, jestli jsem opravdu v pořádku.
Toužím po klidu – takovém, který utiší ten vnitřní chaos a dovolí mi dýchat, aniž bych měl pocit, že se topím. Chci tu osobu znovu najít, ale mám pocit, že už je příliš dlouho pryč. Možná uzdravování nemá být rychlé ani snadné. Možná je to chaotický a bolestivý proces plný dnů, kdy má člověk chuť to vzdát. Ale hluboko uvnitř ve mně stále doutná malý plamínek naděje – že se jednoho dne probudím a můj úsměv bude zase opravdový. Že smích nebude působit nuceně a slzy se nebudou skrývat kdesi v pozadí. Do té doby se budu dál snažit. Budu se dál držet, i když to bolí, protože vím, že někde uvnitř mě stále existuje kousek, který se odmítá vzdát – kousek, který stále věří v lepší dny.

Potkáš-li světlo, nech jej vstoupit, i když se bojíš tmy.

Svět potřebuje více lidí,
kteří uvidí něco malého,
jak se plazí po podlaze,
a místo boty sáhnou po kelímku.

Na laskavosti záleží,
i když je život malý.

„Život tě možná naučí být opatrný. Jen mu nedovol, aby tě naučil přestat být laskavý.“