Tak ono to smysl má tak jako tak. Ovšem v případě, že člověk má
možnost ovlivnit jejich životy.
Zjistí se, kdo z nich má vůbec zájem, nebo absolutně nemá zájem s
bezdomovectvím skončit.
Pak se ti, co mají zájem, dělí na ty, kdo pro to chtějí něco udělat a na
ty, kdo nechtějí pro to něco udělat a zaujímají postoj - státe pomož mi,
ale po mě nechtěj oběti typu práce, povinnosti, apod. Těmi nemá taky smysl
se příliš zaobírat. Teda s vyjímkou těch, kdo pracovat nemůžou, jsou
nemocní, apod.
No a ti, kdo zájem mají a taky jsou ochotni makat, řádně bydlet - tam
udržovat pořádek, zkrátka co opravdu stojí o pomoc a jsou ochotni i sami
cokoliv pro to udělat, ti pomoc zaslouží a může se začít s nimi pracovat
na změně jejich situace k lepšímu. Těch je ale počítám tak sotva 5 - 10%
co opravdu chtějí něco změnit a budou na tom makat po všech stránkách.
Zbytek z nich nic změnit nechce, nebo trochu chce, ale "udělejte všechno za
mě a živte mě"
Ptala jsem se, jaký smysl má "s nimi o tom mluvit", potažmo v rámci
nějaké noci venku čico.
Ty tady píšeš o patrně o institucionální pomoci a jako typická ženská
tedy mícháš hrušky s jabkama.
Když chceš někomu pomoct, měla by ses ho zeptat, co potřebuje, nebo spíš
jestli nějakou pomoc vůbec chce, nicméně v tom příspěvku nahoře nebyla o
žádné pomoci řeč.
A PŘESNĚ O TOM JSEM PSALA.
Můžeme jen doufat, že se o nás (o ně) naše (jejich) děti v případě nouze postarají. Že nás (je) přinejmenším nenechají trpět hladem a žízní, že nám (jim) snad poskytnou i nějaké to přístřeší.
Doktor z vejminku
