tedy ani posledního .. Měl jsem vlka 15 let
Jedná se o hierarchii, nenechají nemocného posledního protože by ohrozil týl ..
:D jak to víš, že to původně měla být sněhulačka, ale prsa nechtěla držet, tak jsme to zmenili. :D tys tam snad byl.
Vím, znám, ale když je to pohádka, má to spád, tak to dají a když ne, ošidí se o něco pěkného. :) ale souhlas, příště třeba bude kratší. Navnadila mě ta o Heřmankove čarodějnici. :)
Super ale nauč se že lidi čtou tak max. odstavec dva víc ani ťuk ..
Jinak skvělé .. u mne vyhrává víc Neználek na cestách. protože na
Neználka mám veliké vzpomínky z dětství. Když už jsem pak uměl číst,
před spaním jsem si rád dal na dobrou noc alespoň část některé z
kapitol. To vše navíc doplněno povedenými ilustracemi, pro dítě ideální.

150 bez důchodu pak ze mne udělají Cyborga .. Ahoj Jehličko rád tě čtu ..
Vlčí smečka nechává ty nejslabší v předu .. ;)
Mám rád zvířata, nenechal bych žádného z těch dvou vlků pojit hlady. Tedy balancuji , jako snad každý
Tenhle příběh jsem včera četla. Zdroj neznám, ale mám na vás
otázku.
Necháváte vyhrát jednoho vlka, nebo balancujete mezi dvěma vlky?
A jak hodně je to lehké, nebo
těžké?
Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě,
která probíhá v nitru každého člověka.
Řekl mu, “Synku, ta bitva v každém z nás je bitva mezi dvěma vlky. Jeden
je zlý. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost,
nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego. Ten druhý je hodný. Je
to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie,
štědrost, věrnost, soucit a důvěra”.
Vnuk o tom všem přemýšlel a po chvíli se zeptal, “A který vlk
vyhraje?”
“Ten kterého krmíš”.
:) moc pěkná otázka. O tomhle dost často přemýšlím, kolika bych se
mohla dožít z logického hlediska, geny a podobně, ale pak si řeknu, že za
rohem může parkovat nehoda, tak to neřeším a užívám si každý den, ale
ne tak, jako by byl poslední, jak se dost často říká. Nikdo neví, co bude
a strachovat se, je akorát si ubírat radost ze svého bytí. Ale mám se ráda
a své tělo, dříve to tak nebylo, nevážila jsem si svého těla, sebe a tak
se snažím s ním vycházet tak, jak je mu víc milé. Je to hezká symbiosa,
ale ne vždy jsem hodná, taky hřeším. 
Jsem a to je fajn. Kolika se dožiji, nevím, ale jestli třeba ještě budu
mít štěstí na dalších třicet let, budu ráda a jestli ne, nic
nenadělám. Takový je život. 