Konec války a smutný konec
V posledních měsících před koncem války je z Háchy prakticky jen fyzická schránka. Nemůže mluvit, selhává mu paměť, a dokonce nepoznává ani lidi kolem sebe. Přesto je jako symbol kolaborace na příkaz ministra vnitra zatčen a převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci.
Čechy je však vnímám jako kolaborant, a tak se zde na něm všichni mstí. Je zbit a bachaři na něj dokonce močili. Naštěstí byl stav Háchy tak špatný, že prakticky nevnímal, co se mu děje. Nakonec pro svůj stav ani není postaven před soud a po měsíci od zatčení umírá. Posmrtně Národní soud rozhodl, že od roku 1943 nebyl Emil Hácha kvůli svému zdravotnímu stavu odpovědný za své činy.
Takový byl osud muže, který prezidentem být nechtěl, ale přece se jím, v nejtěžší době naší moderní historie, stal. Osud výborného právníka a vážené osobnosti první republiky, který navzdory velkému snažení a obětování nedokázal zvrátit krutý osud Československa.
Ten měl chudák krutý osud. 
1