Andrej Babiš
Víte, on úplně každý příběh na tomhle světě začíná ženou.
A ten můj začal velkou ženou.
Mojí maminkou Adrianou. Koukám se teď na její fotku. Čtu si rodinnou
historii, kterou napsala. Možná by takovou měla napsat každá maminka pro
své děti. Když jsem se narodil, založila album Naše dítě, tam dávala
fotky a vždycky k tomu něco připsala. Samozřejmě, že jsem měl pletený
kočárek, typický pro 50. léta. Nedávno jsem ho při návštěvě Baťova
kanálu viděl u jedné rodiny a je úžasné, že si ho předávají z generace
na generaci.
Úspěch, kterého jsem v životě dosáhl, by se bez mojí mámy nikdy nemohl
stát. To po ní jsem zdědil organizační schopnosti. To ona byla osobnost,
která mě inspirovala. Střed, kolem kterého se točila celá rodina.
Moje máma mě vždycky tlačila dopředu. Zapsala mě na klavír, na tenis, na
němčinu. Klavír skončil tak, že zjistili, že nemám hudební sluch, ale
jazyky jsem se naučil. Samozřejmě francouzsky, ale i německy a anglicky. Ani
tu ruštinu jsem nezapomněl. A tenis hraju celý život.
Uměla si poradit se vším. Když mi bylo dva a půl roku, žili jsme v
Etiopii, v Addis Abebě, tatínek tam tenkrát pracoval. Prodávali tam
neuvěřitelně sladké mandarinky a já jsem chtěl další a další, nemohl
jsem se jich nabažit. A tak mi všichni začali říkat
„Anderinko-manderinko“. A také jsem byl neustále plný blech. Maminka si s
tím nedělala hlavu, každý večer všechno mé oblečení vyklepala, vyprala,
pořádně mě vykoupala, ráno mě oblékla do čistého a já si šel pro
novou „bleší dávku“. Nezlobila se, nic nezakazovala, prostě to
vyřešila a bylo to.
A pak jsme žili pět let v Paříži. A z maminky se okamžitě stala
Pařížanka. Rychle se naučila francouzsky, nakupovala na trhu, nechala si
ostříhat dlouhé vlasy, začala nosit „chic“ pařížský účes a
ukázala mi všechny galerie, muzea, kostely i parky. Nuda s ní teda rozhodně
nebyla.
Ale ať jsme zrovna žili kdekoliv, Vánoce jsme vždycky měli tradiční. Se
stromečkem a kaprem.
Maminka moc dobře vařila. Doteď si pamatuju na chuť jejích dvoubarevných
sušenek, říkali jsme jim dvoubarevný keks. A taky na vtáčie mlieko, což
jsou noky z ušlehaných bílků, které se vznášejí ve vanilkovém krému.
Chuť mého dětství.
A taky hodně rád vzpomínám, jak jsem tiše seděl na bobku a pozoroval, jak
jí pod rukama vznikají krásné keramické hrníčky.
A stejně jako hnala dopředu mě, hnala dopředu i sebe. Chodila do
společnosti, a dokonce studovala i univerzitu třetího věku.
Je mi líto, že už tady není. Kdyby tehdy doktoři nezpackali operaci, žila
by ještě spoustu let. Mámu si v sobě ponesu navždycky a jsem moc pyšný,
že jsem právě její syn ❤
2
3
3
3
...
1
ale , ale , ale )))
