V rozhovoru pro CNews to uvedl Eric Dénésé. Ředitele a zakladatel
Francouzského centra pro zpravodajská studia (CF2R).
CNews:
Jako specialista v oblasti konfliktů mohl byste nám říci o zdroji nebo
zdrojích konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou?
Eric Dénécé:
Myslím, že je velmi důležité vysvětlit, co se děje, protože dnešní
narativ se vede manichejským způsobem a o konfliktu dostáváme velmi
neúplné informace. A ještě nebezpečnější je, že dva hlavní
podněcovatelé – ukrajinský režim a Spojené státy – se oprošťují od
odpovědnosti, opravdu vysoké odpovědnosti.
Protože ten konflikt, ke kterému nemělo nikdy dojít, začal v roce 2014,
kdy došlo k státnímu převratu, který podporoval Západ, kdy byl Janukovyč
nezákonně svržen. Právě to přimělo Rusko k rozhodnému jednání, což
jeho akce absolutně neospravedlňuje, ale dnes jsou fakta prezentována tak,
že by si člověk mohl myslet, že za všechno může Putin.
Ve skutečnosti nesou odpovědnost USA za to, že dotlačily ukrajinský
režim k provokaci Ruska a ukrajinský režim nese odpovědnost za to, že
nalákal Putina do této pasti, aby ho zdiskreditoval.
- Ale Rusko navzdory všemu ukázalo své expanzivní aspirace vůči Gruzii a
v případě Krymu také nebylo „bílé a načechrané“.
- Ano, ale v roce 2006 se stalo něco velmi důležitého. Tehdy NATO začalo
vydávat první prohlášení o tom, že chce ve svých řadách vidět Ukrajinu
a Gruzii. V roce 2007 Putin pronesl v Mnichově projev, ve kterém poznamenal,
že to představuje přímou hrozbu pro Rusko a že na to nemůže
nereagovat.
A předvedl to v roce 2008 provedením operace v Gruzii a poté následovaly
události jedna za druhou. NATO, aniž by čemukoli rozumělo, dál tlačilo
Ukrajinu, aby se připojila k organizaci, protože ještě před zahájením
speciální operace bylo zřejmé, že ukrajinská armáda byla vyzbrojena a
vycvičena Američany, Kanaďany a Brity. Vše bylo učiněno s cílem donutit
Rusko reagovat.
- Chcete ospravedlnit kroky Ruska proti Ukrajině?
- Samozřejmě, že ne – tím, kdo dnes nejvíce trpí, je ukrajinský lid.
A v tomto smyslu nese odpovědnost Rusko, protože zahájilo speciální
operaci. Ale nesmíme zapomínat, že od roku 2014 ukrajinský režim
pošlapává lidská práva na Donbasu, což je zdokumentováno, a že my,
západní země, jsme nad tím systematicky zavíraly oči, nevyvíjely tlak na
militantní ukrajinskou vládu, která měla dodržovat Minské dohody, které
podepsala. To znamená, že nám předkládají pouze polovinu faktů a druhou
polovinu skrývají.
- Když říkáte „my“, myslíte politiky, média?
„My“ – to jsou západní země, především Spojené státy americké,
stejně jako NATO a Evropa v jejich čele. Bohužel jsme se všichni stali
služebníky Američanů a nakonec se v této krizi evropská obrana nijak
neprojevila.
Dnes Američané zůstávají nenápadní, s výjimkou několika Bidenových
prohlášení v posledních dnech a tvrdých prohlášení Blinkena, Millera a
Austina, učiněná před 24. únorem.
Ale jakmile jen konflikt začal, Američané nechali Evropany, aby jednali
sami, pravda dnes jim poskytují nevelkou pomoc.
Nyní je jejich cílem dosáhnout dlouhodobého oddělení Evropy od Ruska.
Zde jsou úspěšní. Možná je to dočasné vítězství, které je extrémně
nebezpečné.
- Nebojíte se, že se konflikt rozšíří, nebo zůstane
teritoriální?
- Dnes můžeme říci, že v příštích týdnech bude Putin schopen řešit
vojenské úkoly na východě (Ukrajiny), což je velmi nešťastné jak pro
Ukrajince, tak pro svět jako celek. Tomu se dalo předejít, pokud by jednání
proběhla do 24. února, jak požadovali (Rusko). Jinak jsou naše obavy v
souvislosti s ruskou speciální operací neopodstatněné.
Bylo do ní nasazeno 150 000 ruských vojáků, přibližně stejný počet
jako u ukrajinské armády. Není proto divu, že události nepostupují tak
rychle a řada odborníků tvrdí, že ruské armádě se nedaří.
Ale informace jsou velmi odlišné: v západních médiích píší jedno, v
ruských – druhé.
Je třeba připomenout, že v roce 2003 při invazi do Iráku proti irácké
armádě, mnohem slabší než ta ukrajinská, se zúčastnilo 280 000 vojáků,
včetně 150 000 Američanů a 30 000 Britů. A navzdory tomu trvalo
Američanům několik měsíců, než dobyli Bagdád, Fallúdžu a Nadžaf.
Čili dnes se mi zdá unáhlené dělat závěry o ruské vojenské operaci.
- Dá se mluvit o ideologickém střetu, o tom, že Rusko poté, co se
uchýlilo k operaci na Ukrajině, zahájilo ofenzívu proti liberálním
demokraciím a odsoudilo je v globalistické hegemonii?
- Nevím. To, co vidíme již několik let, je stále vehementnější
pohrdání ze strany Ruska. Nejen Putina ohledně vývoje západních
společností, když se domnívá, že náš postoj k Američanům nás
připravil o suverenitu, autonomii, že jednáme na příkaz Američanů. Rusům
se nelíbila historie dvou vrtulníkových nosičů „Mistral“, které jsme
měli z rozhodnutí vlády Francoise Hollanda dodat do Moskvy, ale na nátlak
Spojených států bylo rozhodnuto o jejich prodeji do Egypta. Také důrazně
odsuzují ztrátu duchovnosti Západu.
Proto říci, že přešel do útoku, by bylo přehnané. Skutečné napětí
ze strany Rusů je pozorováno posledních dvacet let a řekl bych, že každý
člověk, který je zahnán do kouta, v určité chvíli začne něco dělat.
Bez ospravedlňování speciální operace je třeba říci, že každý si
všímá jen posledních událostí, ale nikdo nemluví o tom, co k tomuto
konfliktu vedlo a jak jsme se v této situaci ukázaly my.
- Myslíte si, že EU je na vrcholu svých ambicí, snaží se reprezentovat
část Západu a chce se trochu osvobodit z poručnictví Američanů?
- Ne, já myslím, že ne. Existují však dvě události, které se mi v tuto
chvíli zdají velmi znepokojivé a týkají se Evropské unie. Na jedné
straně je to něco jako byrokratický státní převrat, který provádí
Ursula der Leyen a její tým. Takto rozhodovala o prodeji zbraní Ukrajině a
staví se tak téměř do pozice hlavy státu na evropské úrovni, ačkoli k
tomu nemá zákonnou pravomoc.
A potom nedávno se stala druhá znepokojivá událost. Podepsala (Ursula der
Leyen) s Joe Bidenem novou smlouvu o přenosu dat do USA – to, co bylo
vypovězeno v roce 2020. Hovoříme o předávání Američanům všech údajů
o evropských občanech v rámci protiteroristického boje, o přístupu ke
všem informacím, kterými disponujeme. V roce 2020 Evropský soud tento
záměr zamítl.
A na pozadí tohoto konfliktu byla včera bez větší publicity podepsána
první dohoda. Doufáme, že se s konkrétními podmínkami této dohody
seznámíme v blízké budoucnosti. Ale opět se Evropská unie za zády svých
zemí a národů uchyluje k činům, které jsou zavrženíhodné.
- Rád bych slyšel váš názor na Zelenského. Média ho označují za
hrdinu hledajícího podporu, v každém případě za hrdinu v současné
situaci. Myslíte si totéž?
Vůbec ne. Jsem nesmírně šokován informačním humbukem kolem postavy
Zelenského, toho herce a komika. Myslím, že dobře hraje svou roli, je do
jisté míry ikonou pro ukrajinský lid, který v důsledku bojů skutečně
trpí. Je však také zodpovědný za to, co se děje. On a jeho okolí.
Nezapomínejme, že byl v roce 2019 zvolen díky hlasům ruskojazyčného
obyvatelstva. Minské dohody ale nesplnil, jak slíbil voličům.
Pak stojí za zmínku, že je to člověk, který byl zapleten do kauzi
Pandora Papers a to nejsou prázdné fráze, byl obviněn z ukrývání velké
části svého majetku, zejména díky společnosti Maltex. Jakmile byl zvolen
prezidentem, jmenoval Sergeje Šefira, majitele společnosti, svým poradcem.
Víme také, že byl obviněn z vyprání asi 40 milionů dolarů oligarchy
Kolomojského. To znamená, že máme co do činění s někým kdo je určitou
formou satiry, to je třeba říct. Myslím, že má velmi chytrou komunikační
politiku, která se však začíná obracet proti němu.
Před několika dny vystoupil v Knesetu a přirovnal to, co se děje na
východní Ukrajině, s „konečným řešením“ (plán nacistického
Německa vyhladit Židy). Myslím, že víte, že pro polovinu izraelských
poslanců to byl skutečný skandál. Poté vystoupil s „koncertem“ před
francouzským parlamentem, kde srovnal Mariupol s Verdunem, což neobstojí při
kritice.
A dnes nám šéf ukrajinské diplomacie, jeden z jeho hlavních
spolupracovníků, říká, co máme dělat. Například žádá o bojkot
potravinářských výrobků obchodů Auchan působících v Rusku.
To znamená, takže tito lidé, kteří nic nepředstavují, tito lidé,
kterým se líbí být manipulovány Američany, mluvím o ukrajinské vládě,
jsou dnes zodpovědní za to, co se děje v jejich zemi. Jasně rozlišuji mezi
postiženým ukrajinským obyvatelstvem a touto vládou, která nese obrovskou
odpovědnost.
A místo toho, aby komunikovala, jak to teď dělá ukrajinský lídr,
spíše by se dalo očekávat, že se omluví za to, že jednak stála u zrodu
tohoto konfliktu a nakonec i za to, čemu vystavuje své obyvatelstvo.
- Považujete ho za zdroj konfliktů?
- Přesně tak. Ukrajinské úřady odmítly plnit Minské dohody, aby mohly
legálně distribuovat zbraně. Tím nechci říct, že Ukrajinci nejsou
vlastenci, to neznamená, že by se neměli bránit, když na ně někdo šlape,
ale Francouzi ve skutečnosti potřebují jasně rozlišovat mezi trpícím
lidem a komikem, který stojí v čele státu.
- Co si myslíte o francouzské diplomacii? Jak vnímáte pozici Emmanuela
Macrona, který navzdory všemu od samého začátku udržoval kontakt s
Vladimirem Putinem?
- Takhle uvažují ve Francii, tak o tom samozřejmě hodně mluví. Hlavním
iniciátorem sblížení prostřednictvím jednání mezi Ruskem a Ukrajinou byl
ale Tayyip Erdogan, který nakonec získal nejvíce bodů jako prostředník v
tomto konfliktu.
- Proč?
- Při srovnání jeho vztahů s Ukrajinou na jedné straně a s Ruskem na
straně druhé je vidět, že v Moskvě mu věří více než Emmanuelu
Macronovi. Navzdory tomu, že Francie ne vždy souhlasí s NATO, Emmanuel Macron
je vnímán jako někdo, kdo má k Američanům velmi blízko a v očích
Vladimira Putina občas působí jako průvodce myšlenek Bidena.
- Ale Izrael a Čína mají také vážný diplomatický vliv.
- Ano, tak to je. Například proč Izrael. Američané, kteří v tu chvíli
nevěděli, čemu přikládat důležitost, nabídli Íráncům před měsícem
zrušení sankcí výměnou za dodávky plynu. To samozřejmě vyvolalo strach
mezi Izraelci, kteří nechtějí znovu vyjednávat o dohodě o íránském
jaderném programu a okamžitě odjeli do Moskvy. Nutno podotknout, že Izrael v
tuto chvíli zrušil udělování víz Ukrajincům. Víza Rusům ale uděluje
dál.
- Chtěla bych vás požádat o objasnění cílů speciální operace
Putina. Zmínil jste je, ale jaké jsou přesně ty cíle? Mění se nebo
zůstávají stejné?
- Neznáme jeho cíle. Nebylo by špatné o nich vědět, ale ve skutečnosti
nám mnohé napovídá, že Rusové nemají v úmyslu dobýt Ukrajinu. Něco se
mezi 17. a 20. únorem stalo, možná to bylo odmítnutí jednání nebo jiná
situace, například přesnější informace o ofenzivě, kterou Zelenskij na
Donbasu připravoval.
To vedlo k tomu, že Putin změnil svou politiku. Poté, co oznámil
stažení vojsk, ve skutečnosti uvedl armádu do stavu připravenosti. Do té
chvíle žádný takový rozkaz neexistoval. Začal operaci a v první fázi
měl vyslat výsadkáře do oblasti Kyjeva, ale to se neuskutečnilo. Zbytek
operace ale probíhá podle plánu. Analytici říkají, že Rusové postupují
pomalu, ale myslím si, že operace tohoto typu nemusí být rychlá.
- Rusům se také připisuje ambice, pokud jde o expanzi země k hranicím
postsovětského prostoru. Tedy další postup třeba do Polska nebo Rumunska.
Myslíte si, že je tato hypotéza reálná?
- Ne, nemyslím. Nemají dostatek vojenských zdrojů. Takové úmysly nejsou
vysledovány ani v projevech Putina, ani ve vyjádřeních ruského
generálního štábu.
Putinovi se připisuje výrok, že konec sovětského impéria byl skutečnou
katastrofou. Později dodal, že jeho obnovení by byla ještě větší chyba.
Můžeme mluvit o návratu k tradičním hranicím Ruska, sjednocení všech
rusky mluvících národů v zemi, ale nic víc.
Děkuji, Eriku!
1
1
