Rozcestník >> Politika >> Bylo za socialismu lépe?

Jo,jo....Švýcaři mooc rádi pomáhají. To předvedli během války a taky po ní....když odmítli přeživším Židům, vydat úspory a zlato, které si do jejich bank uložili Židé, kteří doufali, že tam bude v bezpečí před fašisty. vlastně ....oni s Německem obchodovali a spolupracovali.

Švýcarsko si díky své neutralitě vydobylo nálepku mírové, uprchlíkům přívětivé země. V předválečné době si do bank této země uložilo úspory mnoho lidí, kteří předpokládali, že ať se v následujících letech bude dít cokoliv, jejich peníze tam zůstanou bez úhony. Tisíce až desetitisíce lidí si ve Švýcarsku založily své účty, kam posílalo svoje celoživotní úspory. Mnozí z nich válku nepřežili.

Když se po válce jejich příbuzní dožadovali získání tohoto majetku, nebyli v bankách přijímáni s otevřenou náručí. Nutností bylo získat úmrtní list majitele účtu. Milióny lidí zemřely v koncentračních táborech a samozřejmě žádné úmrtní listy jim nebyly vystavovány. Podařilo-li se pozůstalým, třeba i na černém trhu, úmrtní list získat, chtěly banky doložit, že je žádající jediným oprávněným dědicem a žijícím příbuzným. To bylo samozřejmě naprosto nemožné, velmi málo lidí tak získalo svůj majetek nazpět.

Dle rozkazů Hitlera k operaci „Sonderauftrag Linz“ se měla zejména židovská umělecká díla z celé Evropy předat do tzv. bezpečné úschovy. Hitler plánoval v Linci vybudovat gigantické Führermuseum. Všechny okupované země plenily SS i speciální jednotky zaměřené pouze na umělecká díla, jako například ERR – Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg – vůdcova „zástavní“ organizace. Göring s Hitlerem opovrhovali moderním uměním, impresionisty, považovali je za zdegenerované. Nezbavovali se jich ale, protože věděli, že by se jim mohla hodit pro pozdější výměnu, a tak je ukládali k pozdějšímu použití. Velká část odcizených věcí byla uložena ve Švýcarsku. Dodnes se věří, že v soukromých trezorech jsou stovky těchto chybějících děl.

Kombinace zákonů o bankovním tajemství a o převzetí věci v dobré víře pocházející z krádeže vytvořily z tohoto neutrálního státu dokonalý úkryt. Pokud švýcarský bankéř přijal předmět do úschovy v dobré víře, stal se po pěti letech, když se neozval původní vlastník, jeho automatickým majitelem, byť se později ukázalo, že byl předmět zcizen. Bankovní tajemství zase zaručovalo naprostou anonymitu všem nacistickým pohlavárům. V roce 1944 vznikl dokonce zákon umožňující právním zástupcům založit v bance účet svým klientům. Ti tak byli kryti jak bankovním, tak i advokátním tajemstvím.