Jsem celý život stejná - kritická, a nebojím se říkat své názory
nahlas. Vždy a všude. Ať vládne jakýkoliv režim.
Za socialismu jsem byla komunisty hýčkaná, protože po konstruktivní kritice
se neustále volalo.
Za kapitalistů jsem dopadla tak, že už mě do práce nikdo nepřijal.
Manželka tajemníka pro vnitřní záležitosti okresního úřadu,
psycholožka, mi řekla, že je to tím, že jsem moc přímá.
Komunisté mou přímost uváděli jako můj klad, pro kapitalisty jsem kvůli
své přímosti nebezpečná a nežádoucí.
Podotýkám, že má poslední zaměstnání byla dělnická, překračovala
jsem normy, takže mě i s mými řečmi nechali v práci dva měsíce. Mé
kolegyně mě chodily udávat mistrové. Neustále se rozčilovaly, jak to, že
mě nechávají v práci, když tamhleten a tamten řekli slovo, a letěli.
Můj poslední šéf, Francouz, mi řekl: "Buď budete mlčet a nedívat se
napravo ani nalevo, nebo poletíte." Tak jsem okamžitě letěla - za doktorem,
který mi dal neschopenku a následně invalidní důchod, protože z něčeho
jsem žít a živit dvě děti na VŠ musela.

KONSTRUKTIVNÍ KRITIKA 