To je smutné, a moc je mi to líto. Děje se to a nejen na vyskoých horách. I nižší mohou být zrádné. Proto se kolem hory našlapuje, chodí, mluví se s ní a taky se sleduje počasí jest je stabilní a zda by to šlo. Mockrát jsem se vracela, i celkem rychle když se ukazovala na obzoru změna. Taky jsem nedošla víckrát, nebo se vracela dolů, čekalo se pár dní a a pak znovu.
Teď chodím jen do lesa a kolem řeky.
V tom roce jsme potkali dalsiho kamarada z Ceska v Rime a ten se zas chystal do Himalaji s ceskou vypravou a taky se uz nevratili. Oba byli prima lidi. Muj fyzioterapeut je stejny blazen , vyhledava jen adrenalinove sporty. Jeho rodice byli stejni, maminka jeste v 75 bivakovala na Kilimanjaru.
Zkoušels to? Nejsem horolezec, byla jsem jen na Aconcágui (necelých 7000m), pár 6000- ovek a asi třicetí 4000-ovek. Například 5 denní přechod Mont Blancu přes Bionassey hřeben, hezky pěšky odspodu.
Mysím že tuším co horolezci zažívají (možná) - realitu, pravdu. Pokud by to měly být nějaké extra pocity - na to je i chemie.
