"Jistě,že byli i v invalidních důchodech
a bylo jich dost takových lemlů ale až po revoluci
.."
nebyla jsi taky v invalidnim duchodu" 
"Jistě,že byli i v invalidních důchodech
a bylo jich dost takových lemlů ale až po revoluci
.."
nebyla jsi taky v invalidnim duchodu" 
Je to tak, jak Lidka píše. S invalidními důchody se roztrhl pytel až po
revoluci.
Já jsem také byla v invalidním důchodu II. stupně, než jsem přešla do
starobního, a představ si, že jsem ho dostala oprávněně, protože mi
zdraví přestalo sloužit. A věř tomu, že do důchodu jak II., tak i III.
stupně se dostávali skutečně jen nemocní lidé, kteří měli pracovní
omezení.
Romové měli za socialismu povinnost pracovat, jako každý jiný. Později si pamatuji, že byli první, kdo o práci přicházel a když si práci hledali, byli odmítáni. Vím to proto, že jsem dělala provozní vedoucí v úklidových firmách a na pokyn z vyšších míst jsem je neměla přijímat. Přitom jsem byla s jejich prací spokojena. To bys věděla, kdybys tu žila a pamatovala si, jak to tu chodilo. Najednou se tu na ně pohlíželo přes prsty. Ani se nedivím, že se dnes chovají, jak se chovají. Tedy někteří, protože vím, že mnoho z nich jsou pracovití lidé.
Jo a ještě přidám, že místo nich jsme přijímali Ukrajince. Ti tady vždy měli svého kápa, který sám nepracoval, což znamená, že byl živ z práce svých "podřízených". A když mi náhodou někdo z nich vypadl a on nesehnal na ten den nebo týden náhradu, nešel procovat místo něj. Nastoupila jsem já, a po celou dobu jsem pracovala místo něj krom své vlastní práce.
Uklízeli jsme v různých podnicích, bankách.... v Praze, takže jsem neustále pendlovala z místa na místo. Mojí povinností bylo zajistit, aby si zákazníci neměli na co stěžovat. Zákazníka nezajímá, že někdo onemocní......, ten chce vždy mít zabezpečený servis tak, jak byl domluvený a za co si platí.