Zamyšlení ke květnu 1945: Osvobození, nebo okupace?
Nepatřil jsem jako žák základní školy mezi nejostřejší tužky v penálu, ale jedné věci jsem si záhy povšiml. Že v Evropě se takzvaně socialistickými státy staly pouze ty, které osvobodila Rudá armáda (Rakousko spoluosvobodila, a to se stalo státem neutrálním, nicméně zůstalo kapitalistické), případně měl na osvobození lví podíl odboj vedený komunisty (Jugoslávie), anebo se země osvobodila sama (komunistický odboj v Albánii). Z toho jsem později odvodil, že Sovětům nešlo pouze o osvobození z nacistického jařma, ale o rozšíření jejich impéria a politické porobení národů východně od železného opony. Soukromě to nazývám politickým kolonialismem: Československo bylo politickou kolonií Sovětského svazu. Stejně jako Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, porobené pobaltské státy a samozřejmě NDR. Jugoslávie a Albánie budiž vnímány jako svého druhu výjimky potvrzující pravidlo
Máme tedy dva druhy osvoboditelů. Ty, kdo osvobozovali
takříkajíc z principu (u nás Američané), a pak osvoboditele s postranními
úmysly. Těmi úmysly bylo osvobodit a současně vnutit osvobozeným svůj
systém a udělat z nich své politické kolonie. Z politiků loutky ovládané
z centra osvoboditelské země (SSSR). Řečeno natvrdo: Moskva si nechala svůj
nesporný podíl na osvobození Československa draze zaplatit. Nejen
teritoriálně (osvobozené Československo bylo ve prospěch osvoboditele
připraveno o Podkarpatskou Rus), ale především politicky. Se vším, co k
širšímu významu toho slova patří
4
2
1
