Definice, hlavní rysy totality

Totalitarismus je formou vlády, typicky nastolovanou masivní ideologickou propagandou a neskrývaným terorem a brutalitou.[1] Od autokracie se odlišuje tím, že usiluje o „totální“, naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence.[1] Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie.[2]

Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku vládnoucího režimu. Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci.

Mezi ideologie inklinující k totalitnímu režimu lze zařadit fašismus, komunismus, nacismus a nebo korporativismus, k totalitě mohou směřovat i některé formy demokracie.

Totalitní systémy se vyznačují charakteristickými rysy[3] a při svém ustavení a působení užívají obyčejně několik z následujících nástrojů (příklady):

znásilnění a přizpůsobení ústavy, vyřazení demokracie a absence svobodných voleb,
státem vynucovaná ideologie (indoktrinace školství) a přepisování dějin (např. o účasti americké armády[4] na osvobozování Československa),
vláda jedné strany (NSDAP, KSSS, KSČ, Čung-kuo Kung-čchan-tang, Čosŏn, Baas): státní aparát je ovládán jednou stranou (čemuž může předcházet infiltrace, podřízení jiných a tvorba závislých stran – viz Obrozená Národní fronta Čechů a Slováků (1948-1990)), nebo vláda armády (Myanmar)
podněcování nenávisti proti jinému národu, jeho vysídlení nebo vyhnání a v extrémním případě vyhlazení (šoa), podněcování nenávisti proti skupinám lidí („třídnímu“ či politickému „nepříteli“) nebo jednotlivcům včetně masové hysterie (proces s Dr. Miladou Horákovou 31. května – 8. června 1950)[5][6]
další exemplární tresty (např. vyhlazení obcí a osad),
zřizování koncentračních táborů, nebo gulagu,
vzbuzování závisti a okrádání vymezené části společnosti a současné odměňování stoupenců moci,
omezení svobody projevu, včetně autocenzury (lidé se obávají vyslovit názor), kontrola tisku a přidělování papíru,
výchova k udavačství[zdroj?!­],
zákaz držení zbraní občany,[zdroj?!]
policejní kontrola a sledování občanů včetně používání mimosoudní represe a zastrašování,
postih oponentů a jejich potomků (znemožnění vzdělání, zaměstnání, sociálních aktivit, odnětí svobody, nucené práce, mučení) – mnohdy dochází k postihu celé řady lidí – např. po zveřejnění článku Bohumila Peroutky k 28. říjnu 1969 vsetínští normalizační komunisté trestali nejen autora, ale i cenzora a šéfredaktora, čímž byl autor dohnán k sebeupálení,
likvidační sankce vůči médiím, které by umožnily publikaci názorů oponentů,
centrální řízení státu, omezení pravomocí menších samosprávních celků,
omezení shromažďování a zákazy demonstrací,
omezení spolčování (v Československu od r. 1947 zákonem č. 145/1947 Sb. – zakázán byl např. spolek vegetariánů Mazdaznan): povolené organizace byly řízeny KSČ a prosáknuty StB,
omezení pohybu vlastních občanů, zejména do zahraničí, až po uzavření hranic a střelbu na uprchlíky,
monopol na prostředky masové komunikace a zásahy do internetu
monopol na kulturu (žádná literatura, žádná divadelní představení a žádné filmy bez povolení)
organizovaná adorace například vůdce (kult osobnosti) nebo událostí (např. tzv. Velké říjnové socialistické revoluce v komunistickém Československu) i