Média poslední dobou plní zprávy o soudech s lidmi, kteří ze všech sil vzdorují systému, šíří dezinformace a poplašné zprávy. Jejich příznivci vylamují dveře do soudní síně, zpochybňují samu právní existenci tohoto státu, nebo tu šíří dezinformace, tu obviňují vládu z cenzury
.. Tihle lidé v totalitách jsou nejzavilejší demokraté, v demokraciích příznivci autoritářů, nebo zastánci výrazně orientovaných, nebo extrémních proudů libovolného směru. A nedělají to ani tak ani pro to, aby skutečně měnili věci nějakým směrem, nebo že by tomu, za co se staví, nějak důsledně věřili, ale prostě proto, aby si pro jednou prosadili svou. Proti mainstreamu. Někteří z nich – aniž by to sami o sobě věděli – nejvyšší povolání a smysl najdou teprve skrze své vlastní utrpení, které hledají a nakonec nepochybně najdou. Bez ohledu na čas a místo. Ne nadarmo Jung ve svých knihách psal o tom, že osud je nevědomá část naší osobnosti2. Ale to je fuk ..
... Nicméně se tu bavíme o lidech z antisystémové scény. S jistou mírou pravděpodobnosti lze usuzovat, že jde o lidi, kteří si ve svých životech prošli cestu od očarování k rozčarování, od očekávání ke zklamání. V jakémkoli smyslu, který považují za podstatný a určující ..
... Příklon k antisytému má mnoho individuálních příčin. Pokud bychom je ale chtěli pro jednoduchost zestručnit, pak je to tak, že za tímto jednáním je obvykle buď touha vyhnout se osobní odpovědnosti, nebo touha po předpřipravených ideologických řešeních. ...

