Absolutní svoboda slova aneb Není kouře bez ohně?
Mnozí lidé se však přísloví „na každém šprochu pravdy trochu“ houževnatě drží, ačkoli nepochybně vědí, že existují vědomé lži a pomluvy vymyšlené za jediným účelem – někomu či něčemu ublížit. Vědí i to, že existují hoaxy, které mají vystrašit příjemce a šířit paniku, záměrně tvořené dezinformace, jejichž smyslem je ovlivnit úsudky jedinců, a tím jimi manipulovat
Někteří jsou dokonce ochotni a schopni bít se „do krve“ za právo otevřeně lhát, pomlouvat, strašit, šířit paniku, dezinformovat a manipulovat veřejností. Schovávají se přitom za právo na svobodu slova, kterou vnímají tak, že pokud není „absolutní“, není vůbec. Proti nim stojí ti, kteří naopak chtějí stavět lžím a dezinformacím meze, za což jsou první skupinou obviňováni z totalitních cenzurních praktik. Jsme tedy svědky zápasu mezi samozvanými ochránci bezbřehé svobody slova na jedné straně a na straně druhé stejně samozvanými strážci před zneužíváním svobody slova.
Nabízí se otázka – je svoboda slova pro všechny, nebo jen pro ty, kteří ji nechtějí zneužívat? A lze vůbec svobodu slova zneužít, když neexistuje návod na její správné užití?
Argumentace „odpůrců svobody slova pro všechny“
je často přirovnávána například k té, kterou „se oháněli už
komunističtí ideologové v roce 1989 v reakci na dokument Několik vět“. To
je ovšem chucpe. Myslet si, že signatáři Několika vět (vypracovaných
Chartou 77), kteří mimo jiné žádali svobodnou výměnu názorů, toužili
po svobodě lhát, pomlouvat, strašit, šířit paniku, dezinformovat a
manipulovat, je buď hloupé, nebo je to samo o sobě výrazem manipulace a
demagogie
2