Ale prdlačky, má milá. Žádný hnůj nekydám, mluvím o realitě
socialismu 
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kdo nekrade, okrádá rodinu. Vybavení socialistických podniků často „mizelo“
Ekonomická kriminalita a rozkrádání za minulého režimu kvetlo. A to i přesto, že bylo alespoň na papíře ještě závažnější než ostatní krádeže. Že to není úplně legální věděli všichni. Cihly, cement, sponky nebo stohy papírů i přesto často nenávratně mizely v aktovkách socialistických pracovníků.
Mnozí Čechoslováci si „vypůjčovali“ z práce věci, kterých doma neměli dost, a už je nikdy nehodlali vrátit. Vždyť přeci všechno patřilo všem a oni si chtěli trochu přilepšit. Okrádali stát, s jehož zřízením a politikou často nesouhlasili, a tak je jejich svědomí většinou příliš netrápilo. I kvůli tomu se z takových případů stalo nejčastěji stíhané kriminální jednání socialistického Československa.
„V osmdesátých letech dlouhodobě tvořilo téměř polovinu všech odhalených případů z oblasti hospodářské kriminality,“ upřesňuje Adam Havlík z Ústavu pro studium totalitních režimů.
O nějakou dobu dříve, v letech sedmdesátých, kriminalisté podle záznamů odhadovali, že zvládnou odhalit nejvýš procento takových krádeží. Případů označených „rozkrádání majetku“ přitom v té době evidovali kolem 18 tisíc za rok. Rozkrádání majetku stálo podle odhadů československý stát každý rok několik desítek miliard korun – ekvivalentem by v současné době bylo několik stovek miliard.
„Vzhledem k chronickým deficitům centrálně plánované ekonomiky se takové jednání stalo pro mnohé takřka každodenním fenoménem, stejně jako ostatní hospodářské delikty typu úplatkářství, spekulace a další,“ komentuje Havlík.
1
