Z diskuze:
mé vakérav
Máte pravdu, úplná bída nebyla. Nebyl nikdo, kdo by umíral na ulici
(ostatně to bylo i zakázáno, takového člověka by sebrali a šel by do
vězení, ale, pravda, neumřel by).
Kromě základních věcí ale nebylo nic. Když něco náhodou bylo, tak to buď okamžitě zmizelo (lidi to skoupili dřív, než to zase nebude a pak to podle možností roky sušili někde ve spížích a po sklepích), anebo toho bylo naopak příliš, takže pak byly obchody plné jednoho konkrétního zboží, které ale nikdo nechtěl.
Není divu, nešlo plánovat, ceny byly dopředu dané, takže nějaká nenadálá vzácnost/nevzácnost zboží neměla vliv. Strana nabídky byla naprosto nepružná, a na straně poptávky měli lidé tendenci vykupovat spíše to vzácné zboží (tedy zcela naopak než dnes, kdy lidé kupují to levnější a tím se srovnávají ceny všeho – nedochází k výkyvům).
Tj. aby se člověk k něčemu dostal, musel třeba stát celou noc ve frontě. To je neefektivní. Když stojím celou noc ve frontě, nevyspím se a těžko můžu tvořit něco hodnotného. Když vidím díru na trhu, ale nesmím podnikat, nesmím udělat svět lepším, je to neefektivní. Můžu pracovat, chci pracovat, je to společensky žádoucí, ale nesmím. To není dobré za žádného režimu. Ten dnešní režim zase práci trestá daněmi, byrokracií, regulacemi, ztrátou různých příspěvků apod., také to není ideální.
Jsou povahy, kterým to určitě vyhovovalo. Jak to samotné nastavení, tak jim vyhovovala i ta společnost, která se tím utvořila. Nejsem si ale jist, zda těch lidí, kterým to v životě vyhovovalo, je nějaká větší část. Ale jsem si naprosto jist, že čistě z ekonomického hlediska to byla katastrofa.
1
1
