Dnešní důchodci by si měli vyzkoušet stáří za komunistů. S pláčem by prosili o návrat do „Fialovy bídy“
Mnoho dnešních seniorů nostalgicky vzpomíná na dobu tuhého socialismu. Neuvědomují si, že kdyby byli staří za komunistů, zdaleka by si nemohli vyskakovat jako dnes. Mnoho seniorů se v době před rokem 1989 modlilo, aby mohli zemřít doma. Příšerné domovy důchodců je děsily. Lidé, kteří si dnes nemohou komunistický režim vynachválit, by si tak měli tehdejší „podzim života“ vyzkoušet
Osamělí lidé živořící ve svých bytech s obavami, aby je někdo
neposlal do domova důchodců. Tak vypadal život běžného seniora v době
vlády jedné strany. „Dnes mi je 73, jsem v důchodu a ani by mě nenapadlo
si stěžovat. Neutrácím za kraviny a je mi dobře,“ říká Kamil z Brna,
který si na dobu socialismu velmi živě pamatuje.
Podle jeho slov mají lidé krátkou paměť. „Neustále slyším slova o
Fialově bídě, urážky a nadávky na adresu současného premiéra a jeho
kabinetu. Také k nim mám řadu výhrad, ale volat po návratu komunistů
může jedině blb. Nechal bych tyhle chytráky vyzkoušet si pár měsíců za
„totáče“. Brečeli by, chtěli by zpátky.“
Když bylo Kamilovi třináct let, prošel si smrtí obou prarodičů. Zejména dědeček, který zůstal po ztrátě manželky sám, podle Kamilových slov doslova prosil, aby směl zemřít v bytě. „Děsila ho představa domova důchodců. A měl pravdu. Byly to vesměs domy hrůzy, kam bych neposlal ani psa, natož člověka. A pokud se budeme bavit o nemocnicích, tak to nebylo o mnoho lepší. Sto let za opicemi, jak se dnes říká.“
Staří lidé byli pro komunisty „k ničemu“. Pro budování socialismu se nehodili. O tom mohli kdysi vyprávět zejména lidé narození ještě za Rakouska-Uherska, kteří svůj střední věk prožili za první republiky. Nejhorší bylo, pokud před rokem 1948 například podnikali. Komunisté je obrali o všechno a tito lidé neměli zhola nic, navíc na důchod často vůbec nedosáhli. To byla realita budování socialismu. A třeba hospice se začaly objevovat až po sametové revoluci, pro komunisty byla péče o umírající nemyslitelná.
2
1
