Žádný totalitní stát neprodělal v moderních dějinách tak rychlý a
trvalý přerod z nelidské diktatury ve fungující demokracii, která svým
občanům zajišťuje - dosud, ovšem kdo ví, jak dlouho ještě - svobodný
život v bezpečí a v hmotném blahobytu, jako v květnu 1949 na troskách
nacistického Německa založená Spolková republika Německo.
Stejně tak zůstává v Evropě dosud nedoceněn i fakt, že západní
Německo po skončení druhé světové války přijalo a integrovalo asi 11
milionů (některé prameny uvádějí až 14 milionů) Němců odsunutých z
východní Evropy, „gastarbeitery" z Itálie, ze Španělska a hlavně z
Turecka a politické uprchlíky z takzvaných socialistických států - z
Chile, z Číny, z Afriky i ze Středního východu. Žádný demokratický
stát v Evropě neposkytl politickým uprchlíkům, kteří v NSR žádali o
azyl - a mám na mysli i 60 000 českých emigrantů po srpnu 1968 a až do
léta 1989 - tak dokonalé hmotné zajištění, zdravotnickou péči a
bezpečí jako německé úřady v západní části země.
https://www.cdk.cz/ota-filip-k-vyporadani-se-s-nacismem-doslo-az-po-sjednoceni-nemecka
K opravdovému vypořádání se s nacismem došlo bohužel opožděně, až
po sjednocení Německa v devadesátých letech dvacátého století. A s
politováním a rozmrzen konstatuji, že o ně německá veřejnost nemá v
jedenadvacátém století přílišný zájem, i když kriticky zpracované
materiály z dob nacismu vidíme skoro denně v televizi, čteme o nacistických
zločinech v četných knihách i v zasvěcených odborných publikacích.
1
