V poslední dnech zaznamenávám opakovaně v diskuzích otázku kladenou odpůrcům referenda: „Tak podle vás je člověk dost chytrý zvolit správného zástupce, ale ne dost chytrý, zvolit správnou volbu v referendu?“ Nechci tu rozebírat, proč správnou odpovědí na tuhle otázku je „ano“, ale pokusím se vysvětlit, v čem je ta samotná otázka chybná.
Začnu tentokrát jemným štoulcem. Pominu-li poněkud méně inteligentní příznivce Tomia Okamury, kteří (vše)obecné referendum vyhlašují za svoji modlu, aniž by tušili, jak snadno by se mohlo obrátit proti nim - např. lidovým hlasováním o rozpuštění SPD
https://krylmartin.blog.respekt.cz/referendum-ano-ci-ne/index.html
Kladením rovnítka mezi volbu poslanců a obecné referendum se příznivci přímé demokracie dopouštějí jedné zásadní chyby, která spočívá v nepochopení kontextu celého demokratického procesu rozhodování, tj. systému brzd a vah. Hlavní rozdíl mezi volbami do sněmovny a referendem totiž spočívá v tom, že při volbě zástupců máme poměrný volební systém, který zajišťuje účast/vliv širšímu počtu názorových skupin na budoucí rozhodování sněmovny, a to dokonce i politickým stranám s 5% významem. Díky tomu se ve sněmovně hledá pro každé rozhodování konsenzus mezi zástupci širokého spektra voličů a nelze tak snadno převálcovat soupeře s jiným názorem. Navíc, pro skutečně významné otázky (typu nedůvěra vládě, přehlasování veta či schvalování ústavních zákonů) je vyžadována kvalifikovaná většina. A kromě toho tu máme pořád ještě Senát jako reálnou pojistku proti šíleným nápadům většiny poslanců. A i kdyby ten selhal, je tu v krajním případě ještě institut prezidentského veta. Důsledkem je sice komplikovaný a zdlouhavý, ale stále ještě racionální proces přijímání politických rozhodnutí, v němž zákonodárci mají možnost cizelovat návrh do poslední chvíle a s pomocí pozměňovacích návrhů vybrousit z textu ta největší zvěrstva.
Naproti tomu v referendu tyto pojistky nejsou. Pro voliče musí být celá složitá problematika zkoncentrována do co nejjednodušší věty, srozumitelné i pro toho posledního obecního blba. Veškerá debata o návrhu nemůže mít z podstaty věci odborný charakter, ale je výlučně kampaní, v níž racionální argumenty a fakta soupeří s demagogií a pocity. A na konci toho všeho se lid vyjadřuje ano/ne, ale neřeší už za jakých podmínek má nastat to ano/ne. Jak ukázal Brexit, pořádná masírka dostatečně dlouho opakovaných lží může být nakonec rozhodujícím jazýčkem na vahách, které ovlivní život několika dalších generací. A to se přitom jednalo o referendum v zemi, jejíž demokracie má nepoměrně delší historii než u nás a která přesto zažila jen tři celostátní referenda, přičemž z toho posledního se dodnes nedokáže vzpamatovat. My bychom si ale měli uvědomit, že v Česku mají vliv na rozhodování voličů dokonce takové záležitosti jako třicetikorunový poplatek u lékaře či tucet azylantů a neexistující uprchlíci. A proto je obava z referenda zcela na místě.
1
