V poslední dnech zaznamenávám opakovaně v diskuzích otázku kladenou
odpůrcům referenda: „Tak podle vás je člověk dost chytrý zvolit
správného zástupce, ale ne dost chytrý, zvolit správnou volbu v
referendu?“ Nechci tu rozebírat, proč správnou odpovědí na tuhle otázku
je „ano“, ale pokusím se vysvětlit, v čem je ta samotná otázka
chybná.
Začnu tentokrát jemným štoulcem. Pominu-li poněkud méně
inteligentní příznivce Tomia Okamury, kteří (vše)obecné referendum
vyhlašují za svoji modlu, aniž by tušili, jak snadno by se mohlo obrátit
proti nim - např. lidovým hlasováním o rozpuštění SPD
https://krylmartin.blog.respekt.cz/referendum-ano-ci-ne/index.html
Kladením rovnítka mezi volbu poslanců a obecné referendum se příznivci
přímé demokracie dopouštějí jedné zásadní chyby, která spočívá v
nepochopení kontextu celého demokratického procesu rozhodování, tj.
systému brzd a vah. Hlavní rozdíl mezi volbami do sněmovny a referendem
totiž spočívá v tom, že při volbě zástupců máme poměrný volební
systém, který zajišťuje účast/vliv širšímu počtu názorových skupin
na budoucí rozhodování sněmovny, a to dokonce i politickým stranám s 5%
významem. Díky tomu se ve sněmovně hledá pro každé rozhodování
konsenzus mezi zástupci širokého spektra voličů a nelze tak snadno
převálcovat soupeře s jiným názorem. Navíc, pro skutečně významné
otázky (typu nedůvěra vládě, přehlasování veta či schvalování
ústavních zákonů) je vyžadována kvalifikovaná většina. A kromě toho tu
máme pořád ještě Senát jako reálnou pojistku proti šíleným nápadům
většiny poslanců. A i kdyby ten selhal, je tu v krajním případě ještě
institut prezidentského veta. Důsledkem je sice komplikovaný a zdlouhavý,
ale stále ještě racionální proces přijímání politických rozhodnutí, v
němž zákonodárci mají možnost cizelovat návrh do poslední chvíle a s
pomocí pozměňovacích návrhů vybrousit z textu ta největší
zvěrstva.
Naproti tomu v referendu tyto pojistky nejsou. Pro voliče musí být
celá složitá problematika zkoncentrována do co nejjednodušší věty,
srozumitelné i pro toho posledního obecního blba. Veškerá debata o návrhu
nemůže mít z podstaty věci odborný charakter, ale je výlučně kampaní, v
níž racionální argumenty a fakta soupeří s demagogií a pocity. A na konci
toho všeho se lid vyjadřuje ano/ne, ale neřeší už za jakých podmínek má
nastat to ano/ne. Jak ukázal Brexit, pořádná masírka dostatečně dlouho
opakovaných lží může být nakonec rozhodujícím jazýčkem na vahách,
které ovlivní život několika dalších generací. A to se přitom jednalo o
referendum v zemi, jejíž demokracie má nepoměrně delší historii než u
nás a která přesto zažila jen tři celostátní referenda, přičemž z toho
posledního se dodnes nedokáže vzpamatovat. My bychom si ale měli uvědomit,
že v Česku mají vliv na rozhodování voličů dokonce takové záležitosti
jako třicetikorunový poplatek u lékaře či tucet azylantů a neexistující
uprchlíci. A proto je obava z referenda zcela na místě.
1
1
