Na socialismus vzpomínají v dobrém jen bývalí komunisté a lidé se ztrátou paměti
I mnoho let po Sametové revoluci se znovu ozývají povzdechy, že za komunismu bylo líp. Ovšem jen někomu. Na doby minulé tak radostně vzpomínají hlavně bývalí věrní kádři KSČ a lidé, kteří ztratili paměť a dobu si naivně idealizují.
Na velebení bezstarostného života za minulého režimu má samozřejmě každý právo. Realita byla ale trochu jiná, než ve vzpomínkách bývalých soudruhů. Těm na spokojený život stačilo, aby jim to takzvaně správně politicky myslelo. Nešlo tedy o zkušenosti, intelekt ani vzdělání. Hlavní byla loajalita k vládnoucímu režimu.
Spokojenost v totalitě
Lidé, kteří chválí komunismus často zároveň popírají jeho
zločiny. Jak vůbec někdo mohl spokojeně žít v režimu, který zavraždil
248 lidí v politických procesech a 200 000 jich zavřel do vězení za
politické názory? O spokojenosti v komunistickém Československu vypovídá
450 lidí, kteří byli zabiti při pokusu přejít železnou oponu za životem
mimo totalitu.
Dobrý kádrový profil jako základ
V současné době o úspěchu rozhoduje vlastní um. Za komunismu
stačilo členství v KSČ a spolehlivý kádrový profil.
Na vedoucí pozice tak místo odborníků nastoupili politicky
spolehliví, ale nedostatečně vzdělaní a nekompetentní
pracovníci. Dobrý kádrový profil převýšil i prohřešky z
minulosti, jako třeba udavačství za protektorátu. Stačila „státní
spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení.“ Naopak
děti nespolehlivých osob mohly na vysokou školu zapomenout. Byla jim
předurčena podřadná práce, kde nemohly ohrozit lidově demokratické
zřízení. Bývalí nepřátelé režimu teď díky tomu živoří z nízkých
důchodů a bývalí straníci si pohodlně dožívají.
Z prosperujícího státu zaostalý
Po druhé světové válce bylo Československo v mnohem lepší
hospodářské situaci, než okolní státy. Patřili jsme mezi nejvyspělejší
státy světa. To však netrvalo dlouho. Komunisté však nejdříve rozvrátili
venkov ve formě kolektivizace. Sedlákům, kteří se po mnoho generací
starali o svá hospodářství, je komunisté sprostě ukradli. Proti
úspěšným se postavila lůza. Nezapomnělo se ani na šlechtu, továrníky
nebo drobné živnostníky. Ti všichni přišli o veškerý majetek a často
dožívali v nuzných podmínkách. Také by dnes chtěli zpět komunismus?
Za pouhých pět let se tehdy ekonomika dostala z poměrně zdravého
poválečného stavu na pokraj krachu.
Nikdo se pak nemohl mít výrazně lépe než ostatní, zato se mohli mít všichni průměrně špatně. To byl komunistický recept na úspěch a spokojený život. Výsledek přitom už známe. V žebříčku vyspělosti státu podle HDP jsme se dostali z prvorepublikového 17. místa na 65. místo v roce 1989.


