Mnozí z nás starších si to pamatujeme. Ti mladší o tom nevědí, a
pokud ano, tak z doslechu. Dávám to sem hlavně jako porovnání k těm
"kauzám", které se vytahují na ty,
kteří by nám tu měli po 4 roky vládnout.
Petr Sak :
“ ….. Mají se stydět vzhledem k disidentům, kteří pořádali mejdany a
orgie a žili v oparu alkoholu? (V pořadu věnovaném Českou televizí Petrovi
Hapkovi, říká Petr Hapka, že s Václavem Havlem jezdil na orgie pořádané
na Hradčanech Jiřím Muchou. Rád řídil auta Václava Havla, protože měl
vždy ta nejlepší. On řídil a vzadu Václav Havel souložil, pak se
vyměnili).
Ač Václav Havel dával světu na odiv, jaké má úžasné manželství a
úžasnou manželku Olgu, měl souběžně dvě trvalé milenky. Po
propuštění z vězení nešel za manželkou, ale za milenkou. Kromě s dvěma
trvalými milenkami spal vedle toho ještě s kdekým (Žantovský, 2014). Když
přivedl milenku do jiného stavu, napsal jí, že půjde na potrat a ať to
bere sportovně, nebude první ani poslední. Když s ní měl jít před
interrupční komisi, napsal jí, že nemůže, protože mu přivezou dříví
(Vodňanská, 2018). Takto u Václava Havla vítězila pravda a láska nad lží
a nenávistí.
O způsobu, jakým vykonával prezidentský úřad, dokonale vypověděla v
České televizi Madeleine Albrightová. „Spolupracovalo se mi s ním
výborně, já mu zatelefonovala, co má udělat, a on to udělal“. Tak kdo se
má stydět? Když se připravovalo bombardování Jugoslávie, tak Václav
Havel Orwelův newspeak převedl z literatury do reality a aby lidstvu
vysvětlil, jak má bombardování vnímat, nazval ho humanitárním. Když USA
na základě vylhaného zdůvodnění napadlo vojensky Irák, ministr obrany USA
Colin Powell se za útok omlouval a další američtí politici agresi
označovali dodatečně za chybu, Václav Havel podepsal dopis, který k
napadení Iráku vyzýval. Mrtvých Iráčanů bylo přes milion a dva miliony
jich ztratilo domov. Země je dodnes rozvrácena, s nestabilními vládními
strukturami Tak kdo se má stydět?
V televizní debatě bezprostředně po 17.11.1989 Václav Havel z obrazovky
sděloval nechuť k majetku a odmítal možnost, že by nějaký převzal. Pokud
by se nějaký majetek k němu dostal, tak by ho rozdal kamarádům. V roce 1992
V. Havel restituoval Lucernu a ač odmítal mluvit s komunisty, tak Chemapolu
Václava Junka, agenta StB a člena ÚV KSČ, prodal v roce 1997 Lucernu za
umělou, nadhodnocenou cenu 200 milionů Kč. Chemapol byl v té době ve
finančních potížích a Lucernu na nic nepotřeboval. Po bankrotu Chemapolu
zaplatili Václavu Havlovi Lucernu daňoví poplatníci. Zanedlouho Václav
Junek prodal Lucernu za výrazně nižší cenu 145 mil. Kč Dagmar Havlové.
Klasický mafiánský podvod. Kdo se tedy má stydět?
V prosinci 1989 se jednalo o funkci prezidenta. V úvahu přicházel Václav
Havel a Alexander Dubček. Václav Havel se ostýchal, že to sice nechce
dělat, ale obětuje se a do voleb, do léta to vezme. Při osobním jednání
obou kandidátů Václav Havel slíbil, že když Alexander Dubček odstoupí z
kandidatury, tak ho podpoří při volbě prezidentem za půl roku. Za půl roku
neskončil, a naopak využil změny státnosti a ústavy k pokračování ve
funkci až do roku 2003. Při jedné volbě dokonce na den volby zavřeli do
vězení poslance Miroslava Sládka, jehož hlas chyběl, a po volbě opět
pustili. Tak kdo se má stydět?
Když šlo o kamarády Václav Havel neváhal využívat amnestie a abolice,
jako např. otcovrahovi Martinu Odložilovi či Martě Chadimové, která
pomocí podvodů chtěla restituovat několik barokních paláců na Malé
Straně. Tak kdo se má stydět?
Václav Havel kritizoval Eduarda Beneše za to, že neuchoval Československo.
Eduard Beneš však byl v mimořádně těžké situaci. Československo bylo
zrazeno a vydáno svými spojenci Hitlerovi. Sudety, které byly budovány jako
pevnost proti nástupu Německa, byly obsazeny Německem. Po roce 1989 bylo
Československo v nejlepší mezinárodní situaci ve své historii. Ze všech
stran mu byla vyjadřována podpora a nabídka spolupráce. A tehdy, kdy byl
Václav Havel ve stejné funkci jako Eduard Beneš, avšak s daleko větším
vlivem, došlo k rozbití Československa. Dědictví Masaryka, Štefánika,
Beneše a dalších mužů 28. října, zahraničních a domácích odbojářů,
kteří v boji za osvobození vlasti položili životy bylo pošlapáno, a to v
době, kdy jsme se holedbali svou demokratičností neústavním a
nedemokratickým způsobem. Tak kdo se má stydět?
Česká společnost se začne měnit k lepšímu až kariéristé (velmi často
dřívější nomenklaturní komunisté a spolupracovníci StB, často se
„selektivně poskytovanou omluvou) typu prof. C. Höschla přestanou disidenty
adorovat a sdílet příběh morálního vzoru disidentů, protože to nebudou
považovat pro svou kariéru za výhodné”
9 h

