Mohu klidně sdělit, co jsem dělal, když bylo dusno. Chodil do práce
(Uranové doly, elektroúdržbář). Hodně se stavělo, byl jsem v práci skoro
pořád, vydělával jsem za to slušné peníze. Krom zaměstnání jsem v
letech 1968-73 vychodil večerní průmyslovku a maturoval. O situaci v zemi
jsem si nedělal iluze, sovětské vojáky jsem potkával denně, v
osmdesátých letech mi chodili se šmelinami až do dílny. Občas proběhla
zajímavá diskuse mezi lidmi na šichtě - tam byli vyhození straničtí
nadšenci i zarytí odpůrci komunismu. Přesto jsme vedle sebe docela v poklidu
žili. Své řemeslo jsem dělal do roku 1985, pak jsem byl programátorem
průmyslových počítačů. Pořád v déčku, nesměl jsem dostat technickou
funkci. To se změnilo v roce 1991, kdy jsem se stal vedoucím oddělení a pak
střediska. Peněz jsem vždy vydělal dost, za cenu přesčasů a hotovostí.
Dlouhá léta jsem byl nejlépe placeným dělníkem závodu. Takže i o
závisti cosi vím.
Na uranu to bylo přes politiku docela zvláštní. Kontrarevolucionáři sice
směli řídit lidi jen do úrovně předáka, nikdo je ale neomezoval na
výdělku. Za práci se vždy platilo a vítán byl každý, kdo byl zárukou
zdárného splnění úkolů. (Jak při těžbě, tak při stavbách a
rekonstrukcích ve výrobě. Snad nikde se nevyvíjela technologie tak rychle,
jako při chemické těžbě uranu).
Politice jsem se začal věnovat po nástupu Gorbačova, začal jsem odebírat
RP a četl všechna vystoupení Gorbačova. Po půl roce bylo zjevné, že je to
všechno zcestné, že nemají žádnou rozumnou představu, jak změnit jejich
totálně zdevastovaný systém řízení. Skončilo to rozpadem SSSR. Po Sametu
jsem dvě funkční období pracoval v městské radě, pak už ze zdravotních
důvodů jsem to vzdal.