Rozcestník >> Politika >> Jak se žilo za socialismu, a jak se žije dnes

Přesně tak. Vnitřní dluh byl otřesný, zaostalost tehdejších "spojů" byla do nebe volající. Vlastně, on byl problém se dovolat do sousední vesnice, natož do nebe.
U ná na dědině, krásné, střediskové, tehdy měla cca 1200 obyvatel, byla analogová ústředna pro dvacet linek. teoreticky tedy vycházel jeden telefon na asi 60 lidí. Prakticky ale nebylo téměř možno si zavolat. Většina linek byla pro instituce, jako kolchoz, národní výbor, škola, pošta, obchod atd. V celé obci tak byly jen dvě privátní linky v domácnostech, takže to je 1 telefon na 600 obyvatel. Pro soukromý hovor jsme tedy měli velmi omezené možnosti. Šlo volat pošty, ovšem jen v úředních hodinách, takže skoro nikdy. Nejbližší budka byla v 10 km vzdáleném městě. Pak bylo, teoreticky, možné si jít zavolat k těm dvěma prominentům, kteří měli ten telefon doma v kuchyni. Byly to tzv. veřejné hovorny, či tak nějak to měli povinně na ceduli na baráku. Jenže ti neměli povinnost být pořád doma. Takže jsme žili bez telefonování, jako za cara klacka. Volalo se jen v nejnutnějších případech, nejvíc z vrátnice v kolchoze, tam vždy někdo byl.
Díky této situaci ležely v kanceláři spojů štosy žádostí o telefon desítky let, rekord byl myslím 30 let. Když konečně odešly do háje zelenýho ty otřesně zkostnatělé socialistické spoje, kde se lidé tak krásně uměli domluvit, najedno šlo to, co 40 let nešlo. Během jediného roku byla nová, hezky česky číslicová ústředna a přípojku dostal každý, kdo si zažádal. Dlouho to potřeba nebylo, pár let na to přišly dostupné mobily.
Oblast elektroniky, včetně spojařiny byla asi nejvíce zaostalým odvětvím našeho hospodářství. Někdo říká, že ty spoje udržovali soudruzi zaostalé schválně, protože kvalitním a hlavně spojením by prý dali zbraň do rukou protisocialis­tických živlů. No já tomu moc nevěřím, že to bylo schválně. Dělal jsem taky v elektro oboru, byť úplně jiné oblasti a tam to bylo stejné, všechno velmi zaostalé za vyspělým světem. Proto taky skoro všechny ty slavné Tesly u nás pošly okamžitě po otevření trhu a příchodu výrobků ze zahraničí. To nebylo kvůli rozkardení za privatizace, ale kvůli totální neschopnosti konkurovat. Přežily jen dvě, byť se jemenují jinak, ale pokračují v duchu své trdice. Tesla v Pradubicích, ta díky vojenské výrobě a jejich pasivních radarech. Tam zaostalí nebyli, jak se ukázalo. A pak Tesla v Litovli, ta nám obzvlášť dělá čest, je to největší výrobce hifi gramofonů v Evropě, zůstala, díky rakouskému investorovi funguje stále a konečně tamní zaměstnanci mají možnost dělat i velmi kvalitní stroje.