Rozcestník >> Politika >> Jak se žilo za socialismu, a jak se žije dnes

Jo, měl jsem to taky tak. I v práci, prý potřebují omladit kádry a pak na vojně, ale tam to nabízeli každému, politruci prý měli za každého lapeného nějaké odměny, ale nevím, byli to blbci, dokonce to o sobě většinou i věděli. Měl jsem totiž smůlu, že jsem byl takzvaně dělnického původu s ukázkovým rodokmenem, rodiče i prarodiče buď dělníci, nebo rolníci. Když ptáčka lapali, hezky mi zpívali. Výhody slibovali, lepší práci, zájezd do MLR, dokonce prý bych časem mohl dostat byt, no snažili se. Jednou jsem sudruhovi dílenskému předsedovi strany řekl, že nechci jet do Maďarska, ale do Německa, myslím západního, navštívit příbuzné, no a přestali mě otravovat. Kdybych jako mladý kluk domů přišel s rudou knížkou v kapse, táta by mě vyrazil i s dveřma, tak jsem byl vychován.

Můj děda živnostník vždycky říkával. Ve straně je 10% poctivých soudruhů a 90% vyčůranců. Až to bude naopak, bude dobře. Asi to nikdy naopak nebylo....

Moje babička, prostá žena pracující na poli, mě zase říkávala, že čert spolky začal a nemiloval. Myslím, že to platí nejen na tu jednu stranu o které je zde řeč.

Mně neslibovali nic, jen nabídli členství. A to jsem odmítla. Do MLR jsi mohl kdykoliv vycestovat i sám, a byt, aniž bys byl členem KSČ jsi také mohl dostat. Dostali ho jiní, tak nevím, proč bys jej nemohl dostat i ty. Nebyl problém, já podnikový byt dostala hned 2x. Sice jsem musela podepsat, že u podniku budu 10 let, ale když jsem si našla práci jinde, nikdo mi problémy nedělal. Přestěhovala jsem se z jednoho podnikového do druhého podnikového.

Jenže oni mi do toho MLR nabízeli zájezd zdarma i s ubytováním, na tři dny, no úžasná nabídka, za upsání se ďáblu.
Byty raději nechme, na tom se nikdy nedomluvíme. Ty jsi je fasovala jak na běžícím pásu, já jsem o něj nikdy ani nepožádal. Nechtěl jsem od komunistů nikdy nic, jen aby mi dali pokoj a nechali mě žít. Byla to dobrá taktika, něměli pak čím vydírat.

To víš zdědit baráček po předcích co ho postavili - je fajn.

že ho raději nezbourali, jak umřeli, viď?

No, jak pro koho. Bez práce a zadarmo není ani zděděný baráček. Dneska třeba už vím, že postavit zamlada nový, by stálo stejně a dalo by to méně práce. Ležet na gauči v králíkárně bylo určitě levnější a úplně bez námahy, ale zase za to pohodlí v chaloupce a hlavně ten klid je k nezaplacení.

S tím bych si dovolila souhlasit jen tak na 50%. Byli totiž "králíkárny", které si musei ti, kteří chtěli bydlet svépomocí postavit. A jelikož v té době trvalo všechno mnohem déle, než je tomu dnes, stálo je to i 3 roky života a zadlužení (ve formě nájmu) na spoustu let. Takže tak úplně bez námahy to ani v těch "králíkárnách" všichni neměli.

My, budoucí uživatelé podnikových bytů, jsme museli odpracovat 180 hodin při jejich výstavbě, abychom se pak následně do nich mohli nastěhovat. Píši o roce 1986, kdy jsme se mohli konečně nastěhovat. Všichni jsme chtěli, aby to bylo co nejdříve. Nevím jak to bylo jinde, ale u nás takto.

Mi za to na vojně nabídli opušťák, abych si sehnal ručitele. Prý to tenkrát tak bylo, že se za tvoji "spravedlnost" někdo zaručí. Opušťák jsem vzal a po návratu si mě politruk zavolal a položil mi na stůl přihlášku. Já mu řekl, že se za mě nikdo zaručit nechce ....a měl jsem....kázeňský trest....

Ale to nebylo od tebe moc fér. Vím, že dostat se alespoň na pár hodin z té zelené komunistické pakárny mělo cenu zlata. Ale za takovou cenu bych nejel. A taky jsem nejel, za celou vojnu jsem měl jeden jediný opušťák. Byl jsem tak vynikající obránce vlasti, že se tam beze mě prostě neobešli.

No jo, no. Já už jsem taková krysa od přirození. Dodnes mě mrzí, že jsem tenkrát nevstoupil. Cítil bych se mezi nimi jako ryba ve vodě

A ty jsi měl být ten rozumný?

Nevím, asi jo. Až tak hluboko soudruzi klesli, že já jsem je měl pomáhat spasit.

To bylo na Radara.