Kdysi jsem se svěřila,že mého otce,politického vězně,pustili z
Jáchymova až v posledním stadiu rakoviny plic(na pohřbu jsem mu byla těsně
před porodem) a reakce jakéhosi dobráka byla,že šlo spíš o zlodějského
násilníka,kterého tu lakuju na růžovo.Os té doby se osobním příběhům
pokud možno vyhýbám,protože jsem si uvědomila,že v jediné věci měl ten
sprosťák pravdu- žádný příběh nelze ověřit a jak se říká,sklo snese
vše. 
Předmět diskuze:
Vzpomínky dobré i špatné na konkrétní věci minulého režimu. Ty osobní nás pamětníků, nebo přímé vyprávění rodičů a prarodičů. A také o tom, jak žijeme dnes. Pište příspevky k tématu fóra, nikoho nenapadejte a neurážejte. Nezatahujte sem problémy z jiných fór a nezmiňujte lidi, kteří se zdejší diskuze neúčastní.
. Říkám, že sem chodím nemyslet
.