... zažil jsem reálný komunismus za plného vědomí. A kdy jsem se poprvé ostře setkal se jeho snahou "formovat mé vědomí"? Nebudete věřit, ale v mateřské školce ... fakt jo ...
... měl jsem jako pětiletý malý stříbrný krucifix. Byl opravdu moc hezký, detailní — k zavěšení na hrdá věřící prsa. Moje matka mi řekla, že je po její prababičce a mě se ta představa, že ta věc, o jejímž významu jsem měl jen velmi mlhavý pocit, je tak "stará", moc líbila. A tak se stalo, že jsem ten křížek zvící téměř celé mé dětské dlaně nosil s sebou, v kapse. A to jsem neměl dělat ...
... jednou takhle ve školce, při odpoledním odpočinku, kdy jsme všichni leželi ve svých "postýlkách", jsem nemohl spát, tak jsem si na přikrývce s tím křížkem hrál. Hmmmm ... a stalo se to: uviděla to "paní učitelka". To, co se po té stalo jsem pochopil teprve až "trochu" později. "Paní učitelka" zavolala "paní ředitelku" .... a "paní ředitelka" mě vytáhla z postýlky a odvedla mě na záchod. A představte si, co udělala: onen starožitný stříbrný krucifix, který mi byl samozřejmě odňat, třímala asi deset centimetrů od mého obličeje a mě, pětiletému dítěti, masivně oznámila:
"Tak koukej co s tou věcí udělám!" — a táhnouce mě k záchodové míse to ještě jednou, v nějaké jiné formě, kterou si nepamatuji, zopakovala. Dotáhla mě a ukřižovaného Ježíše k míse a vzteklým pohybem hodila křížek do záchodu, spláchla, zašlochtala v míse záchodovou štětkou a znovu spláchla ...
... fascinovaně jsem se na ní díval. Hmmmmm .... neviděl jsem žádnou komunistku. Viděl jsem frustrovanou, zakomplexovanou, lehce obtloustlou, vzteklou ženu s pokřiveným obličejem — a to jediné, co jsem v té chvíli cítil byla nejasná lítost.
to by báby v kostele koukaly...
.
